Kam tak spěcháte?
Za hodinu k nám má přijít dívka, která bude doučovat syna Tomáše angličtinu. Včera jsem Tomášovi domluvila mladého muže, který mu pomůže s matematikou - doháníme ve velkém to, co jsme zameškali. Tomáš má před přijímačkami na gymnázium.

Proč syna neučíte matematiku sama? Vždyť jste studovala techniku.
Průběžně se spolu učíme, ale u příkladů z jeho testů bych zbytečně tápala.

A jeho tatínek taky umí matiku jako...
... to netuším.

Vždyť jste spolu chodili do školy.
Nechci o tom mluvit. Nevšimla jsem si, že by se manžel někdy zmiňoval v rozhovorech o mně, o našich dcerách nebo vnučce, tak o něm taky nehodlám hovořit.

Ještě pořád jste manželkou premiéra.
Nehodlám se bavit o soukromých věcech.

Vyplývá z toho, že jste manželka premiéra, nějaká výhoda a nebo povinnost? Máte třeba právo na řidiče nebo na ochranku?
Opravdu se nebudu bavit o věcech, které mají co dělat s mým manželem.

Umíte odpouštět?
Spíš zapomenu a netrápím se. Nejsem zádumčivý typ, žiju budoucností a pořád se na něco těším.

I přesto, že za sebou máte, zdá se, docela těžký rok?
Já ho hodnotím kladně.

Určitě?
No ano! Absolvovala jsem dvě obrovské cesty po Asii a Africe! Celý rok jsem prožila nesmírně příjemně. Opravdu.

S většinou lidí otřese, když se rozpadne rodina.
Já mám rodinu pořád doma. A připadám si v ní docela hezky. Jsem naprosto spokojená. Takových nových věcí jsem poznala...

Třeba byste to zažila, i kdyby neodešel váš muž.
Nevím, byl by to takový stereotyp. Nic nového by mě nečekalo. Co si budeme povídat: život manželky politika není nic vzrušujícího - stále stejné úsměvy, zdvořilosti, obědy, večeře, cesty, premiéry. Teď mám svobodu a je to dobré.

Je pro vás těžší rozhodovat se sama za sebe?
Naopak, je to lehčí. Já umím žít svůj vlastní život.

Vždycky jste to uměla?
Ano, ale nějak jsem to v sobě potlačovala kvůli nějakým rodinným ambicím, tradicím - prostě kvůli vyšším cílům. A teď? Celý loňský rok, na který se ptáte a o kterém si všichni myslí, jak byl pro mě tragický, jsem třeba naběhala na běžkách mnoho kilometrů, spoustu kilometrů najela na kole v úžasném terénu, obešla jsem všecky beskydské kopce. Nejenže mě to opravdu bavilo, trénovala jsem také na výstup na Kilimandžáro. Měla jsem před sebou jasný cíl a všechno se povedlo. Všechno se dařilo.

Byl výstup na Kilimandžáro hodně náročný?
Nebyl, ale to jsem dopředu nevěděla. Nakonec jsem byla přetrénovaná. Jako vždycky. Když jsem se kdysi učila na zkoušku, tak jsem byla přeučená. Minulý rok strašně rychle uplynul a pozitivní převážilo. Pokud hledáte něco negativního...

Máte povahu bojovnice?
Nejsem bojovnice - já jsem normální. Zlatá střední cesta. Nechávám věcem volný průběh. Laisser faire, jak říkají Francouzi. Tímhle heslem se řídím.

Znáte příběh Ludvíka Vaculíka, který popsal v knížce Jak se dělá chlapec? Jak žil s jinou ženou, pořídili si děti, a on se pravidelně vracel ke své manželce, až se vrátil definitivně.
Znám to.

Co si o tom myslíte?
Z jeho knížek jsem četla jen Český snář a nějak si vybavuji jen to, jak každé ráno krmil kanára. To bylo jediné, co mě zaujalo - asi jako symbol beznaděje té doby, kdy mělo vlastně smysl jen ráno nakrmit kanárka. Jak se dělá chlapec jsem nečetla a ani neplánuji číst. Romány, v nichž se řeší vztahy, klasické romány mám nějak za sebou. Četla jsem kdysi všechny klasiky, občas se mi dostane do ruky Kundera, Kohout, Havel, ale současné romány nečtu. Ty má ráda moje maminka. Určitě u knih nebo filmů nepláču. Nikdy.

Pláčete vůbec někdy?
Docela dobře se ovládám.

Co tedy čtete?
Čtu moc ráda a neustále několik knih najednou. Teď třeba Až na vrchol světa od horolezce Reinholda Messnera, dcera Jana nosí ze školy zajímavé knihy o společnosti, o politice, o kultuře. Romány u nás čte hlavně moje maminka. Vždyť to jsou takové smyšlené příběhy...

Tohle si myslíte? Pro mě jsou poučnější než politologie.
Já mám pořád co číst i kvůli cestám. Před cestou to Číny, Tibetu, Nepálu a Indie jsme se snažily s Janou udělat si představu o jejich náboženství - o hinduismu, buddhismu, tibetském buddhismu - a po návratu jsme studovaly dál, abychom si v tom trošičku učinily pořádek. Jana má výhodu, protože si pamatuje mnohem víc než já.

Narážíte na svůj věk?
Ano, ale nijak negativně. Pořád si říkám: Ještě je to dobré. Prozatím jsem schopná podávat výkony srovnatelné s mladšími lidmi a mé stárnutí má zatím jen kosmetický dopad, což je to nejméně podstatné.

Je ale nejvíc vidět.
To záleží na úhlu pohledu. Můj otec má osmdesát jedna let, jezdí na kole, když jde se mnou do kopce, tak se nezadýchá, je stále duševně svěží a k tomu mě peskuje: Jak to, že to nevíš? Jak je možné, že si to nepamatuješ? Když ho vidím, říkám si, že takové stáří mě vůbec neděsí.

Vaše maminka musí být ve vaší rodině takový sólista, čte romány pro ženy...
To jste odhadla úplně přesně. Maminka je opravdu z jiné planety.

Jak to s vámi vydrží?
Zvykli jsme si.

V čem je síla vaší rodiny?
V soudržnosti. Jsem jedináček, vždycky jsem velmi lpěla na svých rodičích a bylo to oboustranné. Máme se prostě rádi a moji rodiče jsou kdykoliv ochotni mi pomoci a já samozřejmě jim. Slavíme s nimi pokaždé Vánoce, tatínek napeče cukroví, přijedou do Prahy pendolinem. A za nimi zase hodně jezdí do Ostravy dcera Jana, což teď trochu ubude, protože odjíždí do Bruselu na výměnný pobyt, v rámci programu Erasmus bude ve francouzštině studovat na valonské univerzitě politologii.

Nebude vám smutno?
Teď u mě bydlí ještě druhá dcera Petra se svojí rodinou a taky Tomáš, takže nám smutno nebude, naopak, uvolnila se jedna postel a část psacího stolu.

Proč jste se všichni takhle sestěhovali?
To je jen dočasné, dcera se zetěm hledají byt. Nemají zatím peníze na vlastní, tak střídají výhodnější a výhodnější nájmy. Teď jsou ve fázi hledání něčeho většího a levnějšího, někde poblíž. I když Petra někdy řekne: Jsme tady v podstatě spokojení, proč něco hledáme? Zase si připadám jako doma.... Jenže Petra už má takové roztomilé bříško, začátkem dubna čeká chlapečka, takže bude lépe, když budou jako rodina ve svém.

To musí být hezké, taková velká rodina.
My spolu vycházíme velice dobře.

Převzal Tomáš mužskou roli u vás doma?
To se asi nikdy nestane. My jsme jednak demokratická domácnost, a pak se asi dodnes nezbavil toho, jak jsme nad ním já a dcery stály a on říkal: Jako kdybych měl tři maminky a žádného tatínka.

Není to chaos, tolik lidí v třípokojovém bytě?
Je a není. Všechno funguje. Je nakoupeno, uklizeno, prádlo vyprané, dítě spokojené... a mně se to líbí. Žiju mezi mladými lidmi - nepočítala jsem věkový průměr naší rodiny, ale je jistě velmi příznivý. Všichni se neustále tak dětsky baví, jsou hraví a já tam večer tak sedím, čtu si, sleduju to a říkám si, jak je zajímavé a příjemné žít v takovém společenství. Nechtíc přejímám i jejich mluvu, vnučka Karolína je vysloveně šťastná s tolika lidmi, miluje moje boty na podpatku, nazouvá si moje lodičky... Je to fajn.

A přijde večer, každý zaleze do svého pokoje...
Ani ne. Dáme spát Karolínu, otevřeme si třeba víno a povídáme si. Občas s námi zůstane i Karolína, vezme si svůj čaj, sedne si mezi svoji maminku a Janu, já sedím proti nim a přichází zeť Marek a říká: Kdo má takové štěstí, bydlet rovnou se čtyřmi blondýnami?

Vy jste v jednom rozhovoru řekla, až mě zamrazilo, když jsem to četla: Člověk není na světě proto, aby byl šťastný, ale aby plnil povinnosti.
No ano, to jsem řekla.

Zní to hrozně smutně.
Mně ne. Já jsem k tomu ale dodala, že štěstí je pocit z dobře vykonané práce. Když má člověk práci, když ji dobře vykonává, je šťastný.

Ale šťastná přece můžete být i na běžkách.
To je taky dobře vykonaná práce. Když si zaběhnu těch 25 kilometrů, jako minulý víkend a taky tento víkend s dětmi, tak z té dobře vykonané práce mám pocit štěstí.

Ale před chvílí jste říkala, jak je hezké sedět doma - i to je přece štěstí.
To taky. Já jsem si tenhle citát zapsala v době, když se narodila Petra, byla jsem v pátém ročníku na vysoké škole - a strojní fakulta je těžká, musela jsem toho strašně nakreslit a vypočítat a ještě se učit - a tehdy jsem z toho všeho byla tak trochu nešťastná a někde jsem si našla, že člověk není na světě proto, aby byl šťasten, ale aby plnil svou povinnost.

Takže to pro vás byla taková úleva v té chvíli?
Napsala jsem si to na kus papíru a nalepila jsem si to na svůj psací stůl na koleji. Vždycky když jsem tam do pěti hodin do rána něco kreslila a pak jsem zase hned jela domů, kde už čekalo miminko...

Sledovala jste kauzu Jaromír Nohavica versus Hutka?
Jenom periferně.

Co si myslíte o tom, že je možné, že Jaromír Nohavica spolupracoval s StB, a moc se k tomu nechce vyjadřovat. Máte ho přesto ráda?
Samozřejmě. On je můj nejoblíbenější zpěvák a básník. Ale já mám ráda i Hutku - ty jeho Střechy činžovní. Ale do jejich konfliktu nevidím, doba byla těžká a složitá. Vůbec si to netroufnu hodnotit.

Viděli jste se s Nohavicou osobně?
Mnohokrát. Vždyť jsme ze stejného kraje a téměř stejně staří! A on řekl tolik krásných vět. Poslouchala jsem ho, když jsem byla doma s Janou, ona byla roční dítě a já jsem seděla, pletla svetříčky, protože v té době bylo těžké koupit pro dítě něco, co by se mi líbilo. Takže jsem pletla svetříčky a čepičky a pořád jsem poslouchala Nohavicu. Nedám na něho dopustit.

Sledujete ještě politiku?
Pořád mě to baví.

Brala jste tehdy svoji aspiraci na senátorku jako prohru, když to dopadlo, jak to dopadlo?
V politice nemůžu brát neúspěch jako prohru, ale jako zkušenost.

Chcete si ji zopakovat?
Přemýšlím o tom.

Připravujete se?
Připravuji se duševně.

Čekáte na výzvu, nebo hledáte sama, za koho byste kandidovala?
Nejsem pevně rozhodnutá, ale pokud by výzva přišla, tak jsem ji ochotna přijmout, protože nepatřím mezi lidí, kteří říkají, že by do politiky nikdy nešli.

Co je vaše oblast?
Školství - o to se zajímám stále. Když jsem si teď hledala práci, první, co mě napadlo, byla samozřejmě vysoká škola. Pokud bych měla možnost, tak bych se ráda v této oblasti politicky angažovala.

Vídáte se někdy se Zuzanou Paroubkovou?
Ani ne. My jsme se potkávaly kdysi z konkrétního důvodu. Ona má své sdružení, které ovšem zjevně funguje úplně jinak než všechna jiná sdružení, všechny neziskové organizace, protože já osobně neznám neziskovou organizaci, které by sponzoři posílali peníze na účet jen tak. Vždy je třeba něco zorganizovat, ať je to módní přehlídka nebo golfový turnaj, jako to děláme v našem Becariu, které podporuje studenty.

Jak jste na tom s příjmy v nadaci Becario za rok 2007?
Děkuji za optání, dobře.

Jste placená za práci v Becariu?
Pokud nazýváme odměnu pět tisíc korun měsíčně za konkrétní činnost platem, pak ano.

Ještě pořád sníte o cestě kolem světa?
Pořád, jednou na to dojde.

Máte představu, jak by vypadala?
Mám, jen jsem časově a finančně omezená. Občas na to myslím, že bych navštívila místa, kde jsem ještě nebyla, a ta se propojila s místy, kde už jsem byla.

Kde byste začala?
Asi v Japonsku, ale to bych se musela dohodnout s dalšími, nikdy bych nejela sama. Taková cesta se musí dlouho připravovat. I na kratší je potřeba roční příprava od chvíle, kdy si řekneme, že jedeme. A pak je hezká fáze, kdy domlouváme itinerář, je příjemné plánovat, pak to prožít a pak vzpomínat.

Není to někdy nebezpečné - dvě blondýny v exotických krajích?
My s dcerou nejezdíme samy a rozhodně nestavíme na odiv své přednosti.

Co vás čeká letos?
To bude zajímavý rok: Petře se narodí děťátko, Jana odjede do Bruselu, Tomáš má před sebou přijímací pohovory na gymnázium...

Co vy sama?
Uvidím, jak to bude se senátem. Pořád ještě s tou myšlenkou koketuji a mapuji terén. A pak bychom možná chtěly s Janou na podzim podniknout takovou kratší cestu do jižní Indie. Severní už známe, ta je spíš muslimská, a nás zajímá i část, kde vládne hinduismus. Jsem systematický člověk, takže takhle uvažuji.

A taky máte zvláštní náhody v květnu. Váš tatínek se narodil v květnu, vy jste se narodila v květnu, váš manžel taky, brali jste se v květnu... Tušíte, co bude v květnu 2008?
S radostí to všechno oslavíme.

A třeba rozvod?
Toť otázka.

Je to ve vašich rukou?
Tímhle se vůbec nezabývám. A netrápím. Moc nechápu, proč si tolik lidí myslí, že nežiju ničím jiným.

Zdroj: Instinkt