Bajkal – perla Sibiře

 

V jižní části východní Sibiře leží nejhlubší (asi 1637 m) a nejstarší (25 mil.let) jezero světa Bajkal….

Obsahuje 20 procent veškeré nezamrzlé sladké vody na zemi.

Pokrývá plochu zhruba poloviční než je rozloha České republiky.

Do jezera ústí 544 řek, z jezera pramení řeka Angara.

Od roku 1996 je chráněno jako světové dědictví UNESCO.

 

V roce 1993 napsal Mark Sergejev o Bajkalu tato slova :

„Není mnoho koutů na zemi, kde je možno spatřit najednou dětství, mládí, dospívání, stáří i hluboký starověk světa a současně předpověditelnou budoucnost, to vše ne jednom místě. Jedním takovým místem je mystický Bajkal.“

 

18.7. 2010 (neděle)

Odlet z Prahy do Moskvy v 17,05 hod, přílet zhruba po dvou hodinách (2 hod časový posun) na letiště Šeremetěvo, je hrozné vedro a dusno, čekáme snad hodinu a půl na pasovou kontrolu, pak vyzvednutí batohů a úprk letištěm na koridor, ze kterého odlétáme do Irkutsku. Měli jsme štěstí, byli jsme odbaveni jako poslední cestující, dva účastníci zájezdu zůstali v Moskvě a přiletěli až v úterý ráno. S místenkou v ruce a zalití potem jsme štastně vstoupili do letadla a letuška nás neočekávaně nasměrovala do 1. třídy. Jaká slast, pětihodinový let jsme si krátili šampaňským a koňakem.

 

19.7. 2010 (pondělí)

Let. Ráno, resp. o sedm hodin později díky časovému posunu, jsme přistáli v Irkutsku. Čekala nás milá průvodkyně Bára, ubytovna a odpolední prohlídka Irkutsku, „Paříže Sibiře“ na Transsibiřské magistrále. Staré dřevěné domy s vyřezávaným krajkovím kolem oken, muzeum děkabristů, moderní bulváry, chrám pravoslavný i katolický a nádherná širá Angara. Míjeli jsme hostinec u Švejka - v revolučních dobách se zde angažoval Jaroslav Hašek – foto a v odpoledním vedru jsme spěchali rušnou ulicí dále.  Až večer jsme poprvé ochutnali místní pivo a lososovitou rybu omula, která nás pak ve všech možných úpravách provázela po celou dobu.  Slunce zapadalo mnohem později než u nás, ještě v deset večer bylo světlo jako ve dne.

 

20.7. 2010 (úterý)

Ráno už v kompletní sestavě deseti lidí plus průvodkyně Bára odjezd na Bajkal ! Našim cílem je  ostrov Olchon a konkrétně obec Chužir. Celý den jedeme cestou necestou v klasickém kolektivu, kterému se zde hezky říká maršrutka (maršrutnoje taxi). Je vedro, cesta chvíli asfaltová, chvíli prašná.

Konečně Bajkal ! Jezero jako moře, nedozírné. Na převoz jsme čekali asi dvě hodiny, pak cesta ostrovem do vesnice Chužir. Olchon je zajímavý svým klimatem – minimálně zde prší a písečné pláže přecházejí v písečnou poušť. V písku kvetou ostrůvky mateřídoušky a poletují barevní motýli v překvapivém množství. Z oken maršrutky jsme pozorovali stáda krav a koní, občas jsme viděli několik dřevěných chalup, jinak step a tajga. Bílé břízy, modříny a borovice.

V Chužiru nám ubytování poskytla burjatská rodina. Burjati, původně nomádi, přišli z Mongolska a dnes žijí v okolí Bajkalu včetně autonomní Burjatské republiky. Pro návštěvy měli domácí připraveno zánovní dřevěné obydlí s více pokoji, sami žili v malé staré chalupě. Veškerá hygiena se odehrávala venku, latríny byly umístěny ve vzdáleném rohu pozemku. Vše bylo skryto za dřevěným plotem, před kterým se pásly krávy, jako ostatně kdekoliv v rámci vesnice.

Večer jsme se najedli v místní jídelně a pak si dali chlazené pivo Baltika a pozy v nedalekém stánku. Pozy jsou pirohy plněné mletým masem, silně připomínají knedlíčky zvané momo, které jsme jedli kdekoliv v Azii, koupit si sušeného nebo uzeného omula jsem prozatím neměla odvahu. Ty mouchy…

Západ slunce nad Bajkalem jsme propásli, ale zítra je také den.

 

21.7. 2010 (středa)

Celý den jsme prožili v přírodě. Místní řidič nás dopravil starým GAZem opět cestou necestou do lůna tajgy a pěšky jsme pokračovali údolím plným květin a motýlů k břehům Bajkalu. Panovalo vedro a bezvětří. Květena je zde opravdu nádherná, všude voní mateřídouška, fotografovali jsme červené lilie a modré zvonky, narazili jsme na louky plné protěže. Pobřeží Bajkalu je tvořeno buď oblázky, pískem nebo útesy a od vody táhne nečekaně silný chlad. Vraceli jsme se stejnou cestou za ještě většího vedra. Náš burjatský řidič mezitím připravil v kotlíku na ohništi uchu, rybí polévku se zeleninou a brambory. Přivezl také chléb a sušenky k čaji.

Odpoledne jsme se přesunuli k bahnitému jezírku Šara-Nur s léčivou vodou. Pak opět gaz a poslední kilometry k vesnici jsme šli pěšky ostrou suchou stepní trávou. Výhledy na jezero a pohoří, které ho lemuje, byly krásné. A ten vítr ! Nádhera !

Večer jsme se vypravili na mys Burchan s posvátnou Šamanskou skálou, což je bílý rozeklaný útvar na břehu Bajkalu. Dle pověsti zde šamané hovořili s bohy.

Až do setmění (cca v 23 h) jsme se procházeli prašnou vesnicí, u stánku jsme si koupili výborného uzeného omula a pivo, užívali jsme si to. Spolu s krávou jsme se vrátili k vratům našeho příbytku, ta se uložila před dřevěným plotem, což je zde zjevně běžné, my na naše palandy.

 

22.7. 2010 (čtvrtek)

Od rána cestujeme ostrovem Olchon na mys Choboj, výběžek skutečně připomínající kel nebo zub. Cesta vede podél Bajkalu stepí, občas vidíme pár chalup, tábořiště s barevnými stany, ohniště, kolem kterých místní suší ryby navléknuté na drát, staré rybářské bárky, cesta vede písečnými dunami a tajgou, gazík se naklání na bok, je to dobrodružství. Konečně jsme v cíli, pohled na nedozírný Bajkal halící se do mlhy je krásný. Řidič vaří uchu, sedíme v chládku nízkých borovic a těšíme se na polévku a čaj.

Odpoledne se vracíme stejnou cestou, zastavujeme ve vesnici Pesčanaja, kde procházíme pozůstaky gulagu (Glavnoje upravlenje ispravitelno – trudovych lagerej), který tu dlouho fungoval v minulém století. Dnes zde žijí dvě rodiny v klasických dřevěnicich s přístavkem pro baňu. Je to hezké místo, průzračný Bajkal, zlatý písek a zelená tajga. Někteří odvážlivci se v ledové vodě koupou, my ostatní si aspoň namáčíme nohy.

A poslední večer v Chužiru, spolu s krávami se procházíme prachem vesnice, pijeme pivo a jíme sušeného omula. Prohlížíme si jurtu, která slouží jako muzeum a prodejna suvenýrů. Burjati vyrábějí pěkné věci ze dřeva a rybích kostí. V obchodě si kupujeme jídlo na zítřejší den, který celý strávíme plavbou na protější břeh jezera.

 

23.7. 2010 (pátek)

Celodenní plavba po Bajkalu z přístaviště v Chužiru na poloostrov Svatý nos do Usť - Barguzinu. Rybářská bárka Volnyj je docela malá, zjevně starší, ale pěkně natřená a udržovaná. Kapitána doprovází manželka, během dne nám vaří v samovaru čaj a přináší sušenky. Od vody jde opravdu velký chlad, postupně si oblékáme bundy a čepice. Míjíme Šamanskou skálu, mys Choboj a vplouváme na širé jezero lemované pohořím, které je součástí východního Sajanu a jehož vrcholky se ztrácejí v mlze. Pozorujeme klidnou hladinu a doufáme, že uvidíme sladkovodního tuleně, jedno z mnoha zvířat, které zde na Bajkalu žijí. Plavba příjemně ubíhá, pojídáme zásoby, fotíme, čteme a povídáme si. K večeru připlouváme do cílové stanice, vystupuje z lodi, okamžitě je vedro, s batohy na zádech procházíme rozlehlou vesnicí, upravený dřevěný dům je naším dalším příbytkem. Rodina Bělovových nás očekává, rozdělujeme si pokoje a nám připadá výminek na dvorku za domem. Je to exkluzivní bydlení s vlastní suchou toaletou a venkovním umývadlem. Pokoj lze větrat dveřmi, což je výhoda, okna v domě jsou totiž pevná, neotevírají se.

V jídelně nás čeká skvělá večeře, studený uzený omul, boršč, rybí karbenátky s bramborovou kaší, zeleninový salát, čaj nebo káva a sušenky. 

Hned po večeři vyrážíme na obhlídku vesnice, je pořád velmi teplo a světlo, třebaže hodinky ukazují více než deset hodin večer. Konečně nacházíme hledané, hospodu, kde čepují pivo. Hospoda se plní místními mladými lidmi, Rusy a Burjaty, světlé vlasy se mísí s tmavými, je to zajímavý pohled.

Po návratu poprvé vyzkoušíme baňu. V samostatném stavení je v malé vyhřáté místnosti cihlová pec, na které se ve velkém hrnci ohřívá voda, studená je v sudu a další nádoby slouží pro vodu na mytí, které se děje poléváním. Je to opravdu příjemné a zábavné, ve vedlejší místnosti se pak utíráme a pereme si.

 

24.7. (sobota)

Ráno odjíždíme maršrutkou do města Barguzinu, které bylo založeno v 17. století kozáky. Cestou si prohlížíme další vesnice, tmavou hněď dřevěných domků a plotů rozbíjí bleděmodrá, světlezelená a fialová barva oken a okenic. Téměř na každém stavení je umístěn obrovský satelit. Zahrady jsou osázeny bramborami, zeleninou, vidíme rybíz a jahody, všudypřítomné krávy a koně se volně pasou.

V Barguzinu jsme navštívili místní muzeum, které je součástí základní školy a exponáty se využívají ve výuce. Uvítala nás zajímavá kantorka, krásná Čečenka a fundovaně nás seznámila s historií města i muzea. Exponáty jsme mohli vzít do rukou, líbil se mi mamutí zub a hebká a lesklá sobolí kožešina. 

Venku opět panovalo vedro, v místní vývařovně jsme si koupili pozy, boršč a pivo. Prohlédli jsme si poněkud zchátralé, ale pořád výstavné dřevěné domy, které pamatují lepší časy carského Ruska a podívali se i na hřbitov, kde se mezi jednotlivými rovy pásly kozy. Pravoslavný kostel byl v rekonstrukci, i v omezeném prostoru jsme před ikonostasem zapálili svíčky.

Další naší zastávkou na cestě Barguzinskou dolinou byly zajímavé skalní útvary a posvátné místo, jedno z mnoha, které lze vidět podél silnice. Tentokrát se nejednalo o kůly ovázané barevnými šátky tak, aby vlály ve větru, ale o kámen připomínající sedícího býka.  

Večer nás čekala výborná večeře a skvělá baňa, úplně večer film o působení Čechů na Sibiři.

 

25.7. 2010 (neděle)

Dnes máme před sebou výstup do výšky asi 1 200 m nad Bajkalem.  Na odlehlý poloostrov Svatý nos jedeme maršrutkou opět cestou necestou celé dopoledne, takže až za poledního vedra vstupujeme rychlým krokem do tajgy, kde se na nás vrhají hejna komárů. Stezka stoupá strmě vzhůru a od určité výšky nálety komárů naštěstí ustávají. Šplháme kamennou sutí a brzy se nám otevírají nádherné pohledy na modré jezero, tmavé mokřiny a zelenou nedozírnou tajgu. Občas zavane příjemný vítr, skalnaté štíty pohoří se přibližují. Cílem našeho výstupu je sedlo s dřevěným pravoslavným křížem. Tam chvíli odpočíváme, kocháme se výhledem a fotíme. Z časových důvodů nepokračujeme dále po hřebeni, ale rychle kloužeme po kamenech zpět k Bajkalu.

Večer výborná večeře, baňa a spánek.

 

26.7. 2010 (pondělí)

Celodenní přejezd maršrutkou do hlavního města Burjatské republiky Ulan-Ude. Výmoly střídal asfalt, vedro jako obvykle, ale odpoledne jsme byli na místě. Po celou dobu jízdy jsme se vzdalovali od Bajkalu směrem k Mongolsku, Ulan-Bátar je ostatně na místní poměry nedaleko.

Nejprve jsme si prohlédli Ivolginské lámaistické centrum (Ivolginskij dacan), největší buddhistické centrum na území Ruska. Budovy chrámů  jsou nově postaveny po válce, obdivovali jsme barvy a symboly, otáčeli modlícími válci. Centrum je živé, slouží také jako škola, všude se pohybovali lámové v typickém žlutém oděvu.

Na rozlehlém nádraží v Ulan-Ude jsme si dali batohy do úschovny a vydali se na prohlídku města. Až ve 23,05 hod nás čeká noční přejezd po Transsibiřské magistrále do Sludjanky.

V Ulan – Ude na náměstí je umístěná největší hlava Lenina na světě. Je opravdu obrovská…Procházíme městem, je moderní, pěší zóna plná obchodů, restaurace, v hotelu měníme peníze, z pošty posíláme pohledy, prostě utrácíme čas.

Na nádraží jsme hodinu před odjezdem, konečně nastupujeme do lehátkového vlaku, děžurnaja kontroluje jízdenky a pasy, nacházíme svá místa a dostáváme lůžkoviny. Je opravdu hrozné vedro! Vlak je plný, klasika, vagón bez kupé, šest lidí pohodlně, osm se do boxu taky vejde. Vzhledem k noční hodině většina cestujících spí, společně si sedáme na spodní  lůžka a navazujeme hovor s Irinou, která sdílí jedno z nejbližších lehátek. Ukazuje nám fotografie dcer (krasavice) a vypráví o sobě a své práci. Je produkční. Druhá – Tamara – se do rozhovoru zapojila pouze na chvíli, pak opět usíná. Po chvíli přichází děžurnaja a nekompromisně nám sděluje, že je po půlnoci a máme zmlknout.

 

27.7. 2010 (úterý)

Ráno v pět hodin vystupujeme ve Sludjance, zdejší nádraží je jako nové a obložené bílým mramorem. Maršrutkou  pokračujeme v cestě do podhorských lázní Aršan, které leží v  Tunkinské dolině Východního Sajanu. Tam jsme kolem osmé a jdeme se ubytovat. Po krátkém intenzivním odpočinku jsme vyjeli maršrutkou do okolí, prohlédli jsme si termální koupele se sirnou vodou, no, celý areál byl plný krav a kravinců….Pak burjatskou vesnici se studnou, ve které byl přes panující vedro nad vodní hladinou led a na závěr místní vulkán, který opravdu vypadal jako malý Vesuv.

Večer jsme poznávali Aršan a místo ryb – jsme ve vnitrozemí – jsme si dali výborný šašlik.

 

 

28.7. (středa)

Ráno vyrážíme lázeňským parkem směrem k vyhlídkovému vrcholu Pik Ljubvi (2 122 m), který je součástí třitisícovek, jejichž skalnaté štíty obklopují Aršan. Po hřebeni lze pokračovat na Pik Družby (2 545 m), ale v našem případě pouze v myšlenkách.

 

29.7. (čtvrtek)

Dopoledne se maršrutkou vracíme do Sludjanky, kupodivu začíná pršet, ze Sludjanky pokračujeme Krugobajkalkou do Port Bajkalu. Krugobajkalka byla v minulosti součástí Transsibiřské magistrály, dnes slouží místním a turistům. Parní lokomotiva a jeden vagón projíždí podél břehu jezera mnoha tunely a má časté a dlouhé zastávky. 85 km jsme jeli pět hodin. V Port Bajkalu jsme nejméně hodinu čekali na převoz lodí do Listvjanky, čas jsme si krátili pojídáním omula – konečně zase ryba !

Večer v Listvjance byl neobvykle chladný, prošli jsme rybím trhem v přístavu, prohlíželi si pulty plné suvenýrů a pozorovali krásný západ slunce nad jezerem.

 

 

 

30.7. 2010 (pátek)

Dnes máme před sebou poslední den. Linkovým autobusem odjíždíme podívat se do etnologického muzea Talcy. Skanzem je obrovský, procházíme březovým hájem, kde jsou dřevěná týpí  Evenků (Evenkové byli nomádi a sídlili na Bajkalu před Burjaty) a zajímavé vysoké dřevěné konstrukce, na které Evenkové ukládali své mrtvé. Pokračujeme ruskou vesnicí minulého století, dřevěné dvorce jsou rozhlehlé, prohlížíme si školu, pravoslavný kostelík a hřbitov. Nahlédli jsme do dřevěné burjatské jurty s ponechaným vnitřním vybavením, hmm, v létě vedro, v zimě mráz, nebyl to lehký život a mnohé se nezměnilo dodnes.

Po návratu do Listvjanky jsme se šli podívat do něrpária na cvičené tuleně (něrpy) a pak jsme si dali poslední uzenou rybu, tentokrát teplou a šašlik. Obojí bylo výborné.

 

31.7. (sobota)

Ráno odjíždíme autobusem do Irkutsku. Cesta příjemně ubíhala, asfalt je asfalt. Poslední pohledy na Bajkal, v Irkutsku na letišti vše proběhlo bez problémů, pětihodinový let do Moskvy utekl rychle, v Moskvě jsme si čekání na odlet do Prahy krátili prohlížením zboží ve free schopech a v neděli ráno jsme šťastně přistáli na Ruzyňském letišti.