Pavlu a Janu Topolánkovy okouzlil Orient


(Redaktor: Dana Braunová) Byly jste v Asii jako anonymní turistky, nebo jako manželka a dcera premiéra?

(Pavla Topolánková) O tom vůbec nikdo nevěděl, a podle toho, jak jsme byly oblečené, by to nikoho ani nenapadlo. Jana: Pozornost jsme budily, protože jsme tak bílé a chodily jsme v šortkách. Vůbec jsme ale neměly žádný problém.

 Pořád žijeme pod dojmem té cesty. Třídíme fotky, nafotily jsme jich skoro tisíc. Psala jsem si zápisky, teď si je chci zpracovat na počítači.

 Která část cesty na vás zanechala nejhlubší dojem?

 Začaly jsme v Pekingu, jely jsme do hlavního města Tibetu Lhasy, odtamtud do Nepálu a nakonec do Indie. Po cestě jsme navštívily celou řadu zajímavých míst, ale největší dojem na nás udělal Tibet.

Jana: Byl naprosto unikátní, nejen architekturou, ale i lidmi. Je tam však hodně vidět čínský vliv. Původní staré domy se bourají, všude jsou čínské nápisy a pod nimi malé tibetské. Úřady tam lákají co nejvíc Číňanů, kteří tam mají nejen lepší podmínky, ale mohou tam mít i víc než jedno dítě. Tibeťané tam jsou dnes v podstatě v menšině.  Já osobně bych se k tomu vůbec nevyjadřovala, nejely jsme tam řešit problém Tibetu a Číny. Tibet si přes všechny problémy, kterým byl ve 20. století vystaven, uchovává svou osobitou tvář a kulturu. Je tam krásná krajina, pohybovaly jsme se mezi 4000 a 4500 metry nad mořem. Nejvýš jsme byly v 5237 metrech. V největším klášteře Džókang jsme byly na večerní modlitbě mnichů. Vzduch je prosycen pachem jačího tuku, který se tam používá jako obětina, a vonných tyčinek. V šeru zní monotónní odříkávání manter. To byl neopakovatelný zážitek.

 V čem vás ta cesta obohatila?

Nejcennější je autentická zkušenost, poznání, které nemůže nahradit žádná četba, žádný dokument. Velká čínská zeď, tibetská architektura. Střechy klášterů, které přežily kulturní revoluce, se lesknou zlatem. Kolem se tyčí v jiskřivém vzduchu zasněžené vrcholy sedmitisícovek, to je nezapomenutelné. V Tibetu bylo chladno, kolem nuly, v Indii pak 40 stupňů a obrovské vlhko. Indie je pro návštěvníky daleko exotičtější a barevnější než Čína. Číňané se oblékají jako my, čínská města jsou srovnatelná s našimi, bohužel původní výstavba ustupuje moderní. Dřív byly nejvyššími budovami v Pekingu paláce Zakázaného města, dnes je Zakázané město skanzenem uprostřed moderního velkoměsta s mrakodrapy.

Jana: I vzhledem k tomu, že studuji kulturologii, mě zajímal pohled na život dvou významných světových náboženství, buddhismu a hinduismu.
Velký dojem ve mně zanechalo Varanasí, poutní místo na řece Ganga. Pálí tam zesnulé, popel házejí do řeky a koupou se v tom, aby nasákli duší zemřelého, všude plno květin. Pohřební rituály ale nejsou smutné, protože věří v reinkarnaci, každý konec je začátkem něčeho nového. Tělo je pro ně pouhá schránka, duše se přestěhuje do jiné.
Filozofie života je tam zcela jiná než tady v křesťanské Evropě. My pořád něco řešíme, pořád jsme s něčím nespokojeni. Tam berou život s mnohem větší pokorou.

 V jakém jste byly spojení s domovem?

 Všude byl signál, ale pravidelné hovory mobilem by byly finančně náročné, takže jsme posílaly zprávy, jen když jsme urazily nějakou větší trasu. Syn Tomáš nám pak posílal zprávy jako: Jsem v pořádku. Ahoj!

 Jak ve svých patnácti ty tři týdny bez vás zvládal?

Dobře. Částečně byl na soustředění, částečně s dcerou Petrou (nejstarší dcera) a její rodinou a s našimi přáteli.

 Sledovaly jste na internetu zdejší dění?

Jana: Neměly jsme pořádně čas. Celý den jsme chodily, večer se šlo po jídle spát. Poprvé jsem se dostala na internet v Indii, to jsem se podívala, co se děje nového

 a kde se zrovna pohybuje Pavel Bém. Vzpomněly jsme si na něho, když jsme cestou do Káthmándú jely kolem Mount Everestu.

 Co jste si z cesty přivezly?

Z Tibetu nádhernou ručně malovanou mandalu, která znázorňuje buddhistický pohled na vesmír. Problém byl, že jsme obě měly batoh do deseti kil, takže jsme se musely těžce rozhodovat, co vzít. Přesto jsme neodolaly a koupily jsme si tam několik knih. Petře a Tomášovi jsme v jednom buddhistickém klášteře nechaly dělat kaligrafie, na kterých jsou čínským písmem namalovaná jejich jména.

 Přivezly jste něco i panu premiérovi?

Jana: Protože dřív měl rád hory, tak jsme mu z Tibetu přivezly šátek s mandalou a mantru. Mantry, modlitby tištěné na hedvábné šátky, vlají ve větru v Tibetu všude.

 Neprojevil lítost, že se té cesty nezúčastnil? V Tibetu nebyl a určitě by se tam rád podíval.

 Jenže nám říkali, že pokud chce turista ještě vidět Tibet takový, jaký je, měl jet co nejdřív.

 Nepřipadala vám po návratu Praha šedivá?

Jana: Hlavně po Indii nám připadalo, že je tady hrozné ticho, málo lidí a aut, disciplinovaný provoz, kde vás dokonce nechají přejít. Úplná oáza klidu.

 Na jakou další cestu se jako zkušené cestovatelky chystáte?

 Na podzim máme na programu Tanzanii, tam bychom chtěly vystoupit na Kilimandžáro, prohlédnout si přírodní parky a pak plout po řece Zambezi a vidět Viktoriiny vodopády. Bude nás šest, program a letenky nám zajišťuje agentura.

 Co vás teď po návratu čeká?

Jana: Mě zkoušky ve škole! A dál? Vypadá to, že bych mohla příští rok na půlroční stáž na Bruselskou univerzitu, kde bych studovala kulturologii.

 Čím byste se chtěla jednou zabývat?

Chtěla bych využít jazykových znalostí, angličtiny a francouzštiny. Nejspíš budu hledat uplatnění ve státní správě. Na ambasádě, na magistrátu, uvidím. Dřív jsme pomýšlela na školství, to mě ale přešlo, protože podmínky pro mladé učitele nejsou dobré - peníze nejsou sice všechno, ale když chce člověk založit a uživit rodinu, není školství ta pravá volba.

 Jak vás v tom výběru ovlivňují rodiče?

Ovlivňují mě oba tím, co celý život dělali, čím se zabývali. Maminka v tom, že studuji kulturologii, vždycky jsme hodně cestovaly, zajímaly se o život v jiných zemích. Díky tatínkovi

 I přes negativní zkušenosti, jež třeba máte s pozorností upřenou na lidi, kteří jsou v centru dění?

Pokud člověk nezavdá příčinu, nechovají se média tak špatně. K nám se vždycky chovala seriózně. Otec je v politice přes deset let a žádnou negativní zkušenost jsme neměli. Až do minulého roku. A to bych řekla, že se média o něho zajímala právem.  To nesouvisí s naší cestou. Já se k tomu nechci vracet. Domluvily jsme se přece, že budeme hovořit jen o naší cestě. Já bych to uzavřela tím, že Jana média pochválila.

Zdroj: Magazín Práva 
Vloženo: 29. 5. 2007, autor: Dana Braunová ()