Jdete-li v září roku 2006 dělat rozhovor s Pavlou Topolánkovou, musíte se jí zeptat, jak je to s nevěrou jejího muže. Jak dlouho o všem ví, co cítí. Jenže vy nejspíš víte, co cítí. Stačí si vzpomenout na chvíle, kdy jste se hercem v podobném dramatu stali vy sami. Sedmdesát procent Čechů zažilo podle statistik nevěru na vlastní kůži. Stačí mi tři patra k bytu Topolánkových, dvakrát polknu naprázdno a vím, že tahle otázka se mi nebude pokládat lehko. Otevře dveře, usmívá se. Od voleb trochu zhubla, ale utrápeně nevypadá.

Kandidaturu nevzdám

Na stole leží dvoje noviny. Jedny mají na titulní straně fotografii Mirka Topolánka, jak odchází z domu, kde bydlí poslankyně Lucie Talmanová. Vedle nich je MF DNES s informací o tiskové konferenci, na níž se Pavla Topolánková představila jako nezávislá senátorka kandidující na platformě Politiky 21. Jana Bobošíková tam označila jednání odstupujícího a nastupujícího premiéra za ostudné.
Tohle je opravdu nedůstojné a nefér, rozčiluje se. Skloním hlavu, dívám se na fotografii jejího manžela a čekám, co k tomu řekne. Jenže ona vezme do ruky zprávu o tiskové konferenci a začne mluvit o vyjádření Jany Bobošíkové.
Ty veletoče na politické scéně sice budí ve slušném člověku rozpaky až stud, to je pravda, vnímám to stejně. Ale tenhle výrok naprosto nelze spojovat s prací mého manžela. Naopak se domnívám, že on udělal v rámci onoho povolebního patu všechno, co bylo v jeho silách.
Jde do kuchyně, připravuje čaj a minerálku a nahlas zvažuje svoje možnosti. Je si naprosto jistá, že chce být senátorkou a že chce kandidovat za Ostravu. Trvá na tom, že z její strany nebylo přijetí kandidatury za jinou politickou stranu pomstou, ale logickým vyústěním práce, kterou dělá. Je jí líto, že manžel její rozhodnutí pochopil jako vzdor, nelíbí se jí ani prohlášení Jany Bobošíkové o obou premiérech, ale kandidaturu nevzdá.
To v žádném případě, říká. Možná i sama sobě.

Muž, který má štěstí

O Ostravě přemýšlí od časů, kdy tam byl její muž senátorem a ona mu dělala asistentku. Manžel trávil většinu týdne v Praze, já většinu týdne v Ostravě. Každodenní styk s lidmi, jejich starosti a pokusy o řešení bývaly na mně. Někdy šlo o obyčejné sousedské pře, jindy o sporná rozhodnutí soudu nebo magistrátu. Problémy se zdravotnictvím, dopravou, sociální problémy. Ne všechny byly řešitelné, ale snažila jsem se pomáhat, jak to jen šlo. Časem jsem s překvapením zjistila, že mě ta práce nevyčerpává. Naopak, bavila mě. Začali za námi chodit i lidé z okrsků, v nichž úřadovali senátoři z jiných politických stran. V době, kdy manželův mandát končil, jsem věděla, že tohle je přesně ta práce, kterou bych chtěla dělat dál.
Kdyby se nemluvilo o Pavle Topolánkové, řekla bych, že v Ostravě byla nejšťastnější. Jenže ona nebyla. Jí to nestačilo.
K tomu, aby byla spokojená, musí ve volbách vítězit pravice.
Spokojenost pro ni znamenal i okamžik, kdy se manžel stal předsedou ODS. Tehdy mu hodně pomohla. Označila ho za muže, který má štěstí. Dílem to byl chytře použitý bonmot, dílem pravda. Většina lidí má dodnes za to, že mu získala většinu hlasů.
To bylo ve Františkových Lázních v prosinci 2002. Byla jsem šťastná, že jsme to dokázali, ale věděla jsem, co bude následovat: naše rodinné záležitosti se stanou veřejnými.
Jenže jsem si neuvědomovala všechna rizika. Bylo mi třeba jasné, že pro média bude naše soukromí zajímavé, ale nepředpokládala jsem takový zájem lidí kolem nás. Teď už to samozřejmě víme - já i manžel. Snažíme se s tím vyrovnat a snažíme se o všem mluvit.

Sféry zájmu

Celý následující den přemýšlím, co měla ta věta znamenat.
Pokud zájem předpokládala, s jakým zájmem tedy nepočítala? Nakonec mi dojde, že pravděpodobně podcenila touhu mnoha lidí, kteří chtěli být součástí osudu předsedy strany. Nebo jeho ženy. Najednou byli těmi, kdo mají vliv, a jednou možná budou mít vliv rozhodující.
Snažíme se tomu čelit tak, že spolu mluvíme. Mlčení není řešení a vlastně ani jeden z nás mlčet neumí. Manžel je emotivní a otevřený a já mám ráda ve věcech jasno... Neříkáme si všechno, nesnažíme se vloupat do mozku toho druhého. Možnost nahlédnout někomu do hlavy mě děsí. Ale ať se v našich osobních životech děje cokoliv, vždycky spolu mluvíme. Mimochodem, nikdy jsem například nedokázala pochopit, jak může rodič přestat komunikovat se svým dítětem. Jak může přestat mluvit jen proto, že se dítě rozhodlo jednat podle svého - jakkoli by to bylo třeba špatně. To by se u nás nemohlo stát.

Rodina funguje jako tým

Jakmile se začne mluvit o rodině, je mnohem uvolněnější. Mluví rychleji a živěji.
Když se domnívám, že by děti měly něco udělat, říkávám jim - to je můj návrh. Rozhodují se ale samy. Jde-li třeba Tomáš ven jen v kraťasech a venku je patnáct stupňů, neběžím za ním s bundou a nenatahuji mu na hlavu čepici. Navrhnu mu, ať se oblékne jinak, ale zda to udělá, je vážně na něm. Večer se možná vrátí a řekne, měla jsi pravdu, mami, jsem úplně zmrzlý. Příště má pak můj ,návrh` větší důležitost. Takhle chápu rodinnou demokracii.
Chvilku se odmlčí, přemýšlí. Je to sice jen pár vteřin, ale ticho mi přijde zvláštní. Pak mi dojde, že jako jedna z mála dodržela to, co slíbila: Udělala si na rozhovor čas. Ztišila si zvonění mobilu. Nevyřizuje si během našeho rozhovoru nic dalšího, neodbíhá, soustředí se. Stejně připravená je i další den, když ji přijdeme fotit.
Myslím, že rodina je na prvním místě u nás všech. Všichni vědí, že ať se stane cokoliv, mohou se o ostatní opřít. Jsme fungující tým. Mimochodem, u nás doma to tak také bylo, moji rodiče mě vychovávali stejně.

S kočárkem do parku

Vezměte si třeba naši Petru: osamostatnila se a nějaký čas po našem odstěhování zůstala v Ostravě. Než se však rok s rokem sešel, vydala se za námi do Prahy. Nebydlí už sice s námi, má svého manžela, dceru, byt, ale je tady, volá mi a ptá se, co jsem měla k obědu, zdali jsem vůbec něco jedla. Začíná se stavět do role mého strážce, což mě překvapuje. Ale je mi to milé a nijak se tomu nebráním.
Zatímco já se teď přesouvám do role partnera, přítelkyně svých dětí, manžel pro všechny stále zůstává ochráncem. Pevným bodem vesmíru. Včera jsme třeba byli společně u Petry na návštěvě a odpoledne jsme šli s kočárkem do parku. Petra někomu telefonovala a automaticky se představila jako Topolánková, přestože už je vdaná a jmenuje se jinak.
Začali jsme o tom mluvit a ona se přiznala, že když se narodila Karolína, byl otec vůbec první, komu poslala zprávu. Nebyla jsem to ani já, ani její muž. Vím, co pro ni její otec znamená, jak důležité místo v jejím životě zastává, ale přiznávám, přece jen mě to trochu zaskočilo.

Co je nejdůležitější

Největší demonstrací soudržnosti rodiny Topolánků byla volební kampaň. V Česku bylo něco takového k vidění vůbec poprvé.
Dělali jsme to rádi a považovali jsme to za přirozené. Ale nedivím se, že to jiní lidé nedělají. Jsou plaší. Pro nás byl ale důležitější cíl než okolnosti. Vítězství pravice ve volbách - ano, pro děti je to stejně důležité jako pro nás. Tomáš se už dneska těší, až půjde volit, až bude moci vyjádřit svůj názor. Kampaní se účastnili bez reptání, úplně automaticky. Petra pomáhala ještě pár dnů před porodem, pak dala k dispozici novorozenou Karolínu. Myslím, že všechny moje děti mají velkou zodpovědnost. Za sebe samotné, za sebe vzájemně, ale i za ostatní.
Co je pro vás v životě nejdůležitější? ptám se a v duchu odhaduju, zda řekne rodina, nebo pravicová politika.
Rodina a pravicová politika, odpoví. Když teď vidíte, co se děje s vaším soukromím, nelitujete něčeho?
Opravdu teď prožívám velmi těžké chvíle. Ale i kdybych věděla před pár měsíci, před rokem, co mě dneska čeká, šla bych do toho znova, odpoví a věnuje krátký pohled novinám s manželovou fotografi í.
A co... nevěra? ptám se.
Dívá se na mě, usmívá se a mlčí.
Vím, co chce říct.
Je manželkou premiéra a tahle věc pro ni teď není důležitá.
Důležitá je rodina a pravicová politika. * Pavla Topolánková (51 let), manželka předsedy vlády.
Původním povoláním inženýrka, v současné době se angažuje především v charitativních projektech. Má dvě dospělé dcery, Petru a Janu, dvanáctiletého syna Tomáše a půlroční vnučku Karolínu.

Zdroj: Mladá fronta Dnes - Magazín - Mirka Vopavová