Zápisky z cesty po Africe 2. část
vytisknout článek2.10. 2007 (úterý)
Za svítání nás probudily hlasy a cinkot nádobí, tábor během krátké chvíle ožil, nezbývá nám, než také opustit teplo spacích pytlů.
První pohled vrhnu na bílý vrchol Kili a s příjemným pocitem dobře vykonané práce si pomyslím, tak včera v tuto dobu jsem tam byla.
Na rozloučenou nám naši nosiči zazpívali masajskou píseň o Kilimanjaru, je nám trochu smutno, společně opouštíme tábor a tropickým pralesem sestupujeme do cílové stanice Mweka.
Do Aruši se vracíme ještě spolu s kuchařem a průvodcem, zvou nás na poslední společné jídlo ve svahilské restauraci.
V bungalovech v Aruši čeká hygiena a pohodlí. Přátelům a příbuzným rozesílám SMS o našem úspěchu, Tomovi blahopřání k dnešním patnáctým narozeninám.
3.10.2007 (středa)
Ráno odjíždíme na třídenní safari (svahilsky výlet), v Aruši prší a je poměrně chladno.
Do národního parku Serengeti (nekonečné pláně) jedeme v podstatě celý den. Po celkem slušné asfaltce přijíždíme po několika hodinách do národního parku Ngorongoro, který je tvořen obrovskou kalderou bývalé sedmitisícové sopky. Název je masajský a pojmenovává zvuk kravských zvonců.
Cesta se postupně zhoršuje, je velmi prašná a nerovná. Náš průvodce a současně řidič nám vypráví o krajině, o zvířatech a o Masajích. Zručně se vyhýbá dírám ne silnici a jede jako o závod.
Jednu z masajských vesnic, kterých je podél cesty řada, navštěvujeme. Za padesát dolarů smíme do vesnice, která je tvořena kruhovými chýšemi z hlíny a Masajové nám tančí a zpívají. Jsou to pastevci dobytka a skutečně jsou výrazně cítit chlévem. Žijí tradičním způsobem v Keni a v Tanzanii, oblékají se do barevných dek, ženy jsou ozdobeny velkými límci z korálků, muži drží v rukou hůl nebo dřevěné vyřezávané kopí, případně korálky ozdobenou palici.
Jsme pozvány do jedné z chýší, uvnitř je tma a teplo. V chýši žije rodina obvykle se třemi dětmi, prohlížíme si dvě lůžka pokrytá hovězí kůží a otevřené ohniště uprostřed chýše. Dýcháme všudy přítomný prach a posloucháme angličtinu mladého Masaje.
Hlavní potravou Masajů je hovězí krev smíchaná s mlékem a vodou, pro tento účel nosí u sebe nádoby z dýní.
Nahlédly jsme do školy z proutí, kde nám děti pod dohledem mladé učitelky přečetly z tabule písmena a číslice.
Na rozloučenou jsme si za urputného smlouvání koupili masajské palice, náramky, límce a zaručeně lví zuby.
Do Serengeti přijíždíme večer, slunce romanticky zapadá nad deštníky korun akácií a červeně barví žlutou trávu savany. Zvířata opouštějí stinná místa a jdou pít k jezírkům, vidíme slony, lvy, mnoho antilop, zeber, žiraf, hrochy a hyenu.
4.10.2007 (čtvrtek)
Spíme v bungalovech, ráno nás budí opice, která skáče po okenním rámu. Svítání je nádherné, přesně o takovém jsem četla v knihách, jejichž děj se odehrával v Africe. Velkým oknem pozorujeme probouzející se savanu.
Celé dopoledne projíždíme terénním vozem pro šest lidí krajinou a pozorujeme zvěř. V rámci migrace přichází do parku milionová stáda zeber a pakoní až v listopadu, v období dešťů, musí to být úžasné, zelená tráva je údajně zakryta těly zvířat.
Viděli jsme pářicí se lvy, lovícího geparda, pasoucí se stádo slonů, různé druhy antilop, pruhované zebry, nádherné okaté žirafy a hrochy jako balvany s růžovými nozdrami. Pouze bílý nebo černý nosorožec, který zde žije v počtu do dvaceti kusů, nám zůstal skryt.
Odpoledne jsme se v prachu a horku tropického slunce vydali na zpáteční cestu do Ngorongoro.
Domluvili jsme se na zajížďce do Olduvaiské rokle, kde byly v minulém století nalezeny nejstarší lidské šlépěje. Stopy zanechal ve sprašové půdě předchůdce člověka, který prchal před soptícím vulkánem. Horká láva a sopečný prach vše zakonzervovaly a replika je k vidění v olduvaiském muzeu. Originál zůstal v terénu. Stáří nálezu se současnými metodami odhaduje na 3,6 milionu let!
Byly jsme šťastné, že jsme na vlastní oči spatřily tak unikátní věc, kterou jsme znaly pouze z literatury.
Večer v Ngorongoro. Nádherný pohled do kaldery hluboké dva a půl tisíce metrů s jezerem uprostřed.
5.10.2007 (pátek)
Ráno se celá kaldera halila do mlhy a teploměr ukazoval čtrnáct stupňů. Naštěstí se během dopoledne, kdy jsme sjížděli na dno parku Ngorongoro, objevilo veliké slunce a během chvíle bylo teplo a jasno.
Kaldera by i bez zvířat byla úžasným geologickým jevem. S černým nosorožcem, který nám pomalým krokem přešel přes cestu, byl dojem obrovský. Plameňáci, volavky, hroši, antilopy, pakoně, buvoli, nádherné scenérie.
Odpoledne jsme se vraceli do Aruši, cestou jsme na trzích podél silnice nakupovali deky, sošky, masky, smlouvali jsme, bylo horko a prašno.
Večer v Aruši u piva obklopeni africkou přírodou, zvuky a teplem.
6.10.2007 (sobota)
Dnes večer přelétáme do Jihoafrické republiky do Johannesburgu a z Johannesburgu k Viktoriiným vodopádům v Zimbabwe.
Dopoledne jsme nakupovaly na masajském trhu, koupily jsme další dřevěné sošky, límce, africké umění je zajímavé, škoda, že jsme omezeny velikostí svých batohů.
Odpolední šestihodinová cesta do Nairobi byla zajímavá, Keňa je bohatší země než Tanzanie, rozdíl se podél cesty projevil tak, že masajské vesnice v Keni nejsou z hlíny, ale z vlnitého plechu.
Na letiště jsme dorazili hodinu před odletem, vše jsme stihli a odletěli.
7.10.2007 (neděle)
Motel v Johannesburgu byl hned u letiště a poskytl nám příjemný nocleh. Byla tma a pršelo, ráno jsme se vraceli na letiště a před polednem pokračovali v přesunu k Viktoria Falls.
Po necelých třech hodinách letu nás v Zimbabwe přivítalo horko a vlhko.
Na letišti nás čekal místní průvodce, který nám po oba dny zajišťoval vše potřebné. Autem jsme přejeli k vodopádům a večer jsme nad vodopády na palubě výletní lodi pozorovali hrochy a pili pivo. Řeka je zde klidná a rozlitá do krajiny.
8.10.2007 (pondělí)
Dnes nás čekal rafting.
Bylo to krásné i strašné. Chvílemi jsem měla pocit, že se utopím.
Řeka Zambezi má asi osmdesát peřejí a dá se sjíždět šest dní. Peřeje nesou různá a hrůzná jména, například Komerční sebevražda. Řeka je šestková, my jsme během jednodenního raftingu měli zvládnout dvacet tři peřejí.
Voda se valí hlubokým kaňonem a tvoří hranici mezi Zimbabwe a Zambií. Do kaňonu jsme scházeli už ve vestách, s pádly a s helmou. Po krátké instruktáži a s pohledem na vodopády v oparu jsme se vydali vstříc dobrodružství.
První peřej jsme zvládli, postupně to bylo horší a horší, pádlovali jsme ze všech sil a na slovo poslouchali pokyny místního vodáka, který nás i člun řídil.
Zambezi má výhodu, že je hluboká a teplá a mezi peřejemi jsou klidná místa, kde je nakonec každý vyvržen.
Vařící peřeje si s raftem pohrávaly, my se drželi, ale neudrželi. V jedné z peřejí se člun převrátil, voda nás zaslepila, lapali jsme po dechu, opakovaně jsme měli člun nad hlavou, prostě dobrodružství.
V peřejích se Janě se uvolnila helma, ztratila ji a řeka ji jako vílu s dlouhými vlasy unášela dál. Hrozný pohled.
Během poledního lunche jsme se rozhodli dobrodružství ukončit, po strmém chodníku jsme vystoupili z kaňonu a nákladním autem se vrátili do městečka Viktoria Falls. Byli jsme z pro nás nového zážitku velmi rozechvěni, slunce pálilo a vodou vysušená kůže rudla.
Řeka nás dokonale zbavila třítýdenního prachu, sandály na nohou vypadaly jako nové.
9.10.2007 (úterý)
Ještě plni dojmů z raftu jsme si dopoledne prohlédli a poslechli Viktoriiny vodopády, v době dešťů musí být monumentální. Vodopády se nazývaly Závoj bouře a opravdu tak působí. Voda padá z výšky sto metrů po délce jednoho a půl kilometrů, je to nádherný přírodní úkaz.
Během chůze na nás padaly jemné vodní kapky a příjemně nás ochlazovaly.
Odpoledne jsme odletěli do Johannesburgu a večer do Londýna.
Noční let byl příjemný, spala jsem, ráno v Londýně jsme po krátkém čekání pokračovali v letu do Prahy, kde jsme přistáli kolem poledne.
Na letišti nás čekali přátelé, doma milí příbuzní, jsem trochu smutná, že vše je za námi.