20.9.2007 (čtvrtek)

Ráno poslední balení a přípravy, v 11 h se naše výprava či skupina šesti lidí sešla na letišti, ve 13 h jsme odlétali z Prahy do Londýna, tam jsme sedm hodin čekali na let do Nairobi v Keni.

21.9.2007 (pátek)

Noční let byl příjemný, spali jsme, ráno jsme v Nairobi chvíli čekali na letišti na autobus, který nás vezl do Aruši v Tanzánii.

Cesta typickým africkým autobusem se zavazadly na střeše pěkně ubíhala, pozorovali jsme krajinu a Masaje, kteří v této oblasti žijí.

Na hranici jsme se nezdrželi, vyřídili jsme si vstupní víza do Keni a do Tanzanie, platili jsme dvacet a padesát dolarů.

Silnice vedla vyprahlou savanou, je období sucha, v autobuse bylo teplo a otevřenými okny na nás padal všudypřítomný prach.

Poprvé jsem viděla Masaje v barevných kostkovaných dekách, opětně akácie s deštníkovou korunou, která chrání kořeny před spalujícím rovníkovým sluncem.

Po pěti nebo šesti hodinách cesty jsme přijeli do Aruši, města, v jehož dosahu leží Kilimanjaro a Mount Meru.

Ubytování bylo normální, večeři jsme si dopřáli svahilskou za pouhých deset dolarů.

22.9.2007 (sobota)

Dnešním dnem začíná naše desetidenní chození, které by mělo být korunováno pohledem na modré ledovce Kili za východu slunce.

Začínáme aklimatizačním výstupem na Meru. Dopoledne proběhlo vyřizováním posledních formalit, se zájmem jsme v africkém slunci sledovali nosiče a pozorovali vzdálenou horu Meru. Nakonec jsme v poledním žáru po prašné cestě vyrazili v doprovodu ozbrojeného rangera Manuela a horského vůdce Stephana na cestu. Měli jsme před sebou prvních tisíc metrů převýšení na zhruba deseti kilometrech.

Hned v úvodu jsme v zelené africké krajině viděli stádo pasoucích se buvolů a žiraf, také černobílé opice, typické pro tuto oblast, postupně jsme vešli do tropického lesa se stromy porostlými lišejníkem. Překvapil mne výrazný chládek, který prales poskytuje. Šli jsme „pole, pole“, což ve svahilštině znamená pomalu.

Stoupání z 1 500 m do 2 500 m nadmořské výšky jsme zvládli za necelé čtyři hodiny, cesta byla nenáročná a velmi pěkná. Každou chvíli jsme se obraceli a pozorovali bílý vrchol Kilimanjara, který se leskl v prstenci mraků. Potkávali jsme další skupiny lidí, Poláky, Angličany a také Čechy.

Tábor, který tvořily dřevěné chaty, působil čistě a přívětivě. Kuchař s asistentem nám připravili teplou večeři, výbornou zeleninovou polévku, maso, brambory, dušenou zeleninu a ovoce. Byli jsme mile překvapeni dokonalým servisem.

23.9.2007 (neděle)

Po anglické snídali, kterou připravil náš kuchař Alfréd, jsme se velmi pomalu vydali tropickým pralesem do mírného kopce a neustále se kochali pohledy na Kili v ranním slunci.

Doprovází nás devět nosičů, kteří nesou jídlo, kuchyňské potřeby, batohy, vařič, prostě vše potřebné pro devatenáct lidí na čtyři dny.

Ranger nás cestou upozorňoval na sloní trus a obrovské stopy.

Cesta byla stále více prašná, slunce nám hřálo nad hlavou a po pěti hodinách pochodu, zpestřeného jídlem v trávě, jsme dorazili do druhého tábora ve výšce 3 500 m nad mořem.

Před večeří jsme podnikli malý výstup na Little Meru (3 800 m) a z vrcholu jsme dobře viděli cestu, kterou v noci vystoupíme na Mount Meru.

24.9.2007 (pondělí)

Noci jsou v Africe krásné. Obloha plná neznámých hvězd…. Vycházíme téměř za měsíčního úplňku, vrháme dlouhé stíny a svítíme si čelovkami. V nočním chladu stoupáme jako bludičky vřesovištěm, pak kamenitou stezkou prudce vzhůru, postupně kameny nahrazuje suť, jdeme celou noc a za svítání vybíháme na hranu kráteru. Nechceme zmeškat východ slunce nad Kili a úplně zapomínáme na „pole, pole“ ! Nádhera ! Modročervená obloha a zlatý kotouč za siluetou hory. Fotíme, cítíme se dobře, pomalu pokračujeme v chůzi na nejvyšší bod kráteru. Během krátké chvíle je světlo a okamžitě se otepluje. V osm hodin ráno jsme v cíli, stojíme ve výšce 4 565 m nad mořem, fotíme se na nejvyšším bodě Meru pod vlajkou Tanzanie. Jsme šťastné, překonaly jsme náš výškový rekord 4 511 m z Peru.

25.9.2007 (úterý)

Cesta dolů je zpočátku příjemná, vidíme zajímavý kráter v kráteru, v dálce kouřící činnou sopku, krajina pod námi je zčásti zelená, zčásti žlutá. Úžasný je stín, který hora vrhá. Postupně začíná být vedro, zdá se, že jdeme nekonečnou pouští, šlapeme v prachu po hraně podkovy kráteru a připadáme si jako na měsíci.

Konečně jsme po mnoha hodinách bez jídla v táboře, balíme si věci a po krátkém odpočinku a sušenkách pokračujeme v sestupu do prvního tábora. Tam nás čeká večeře a nocleh. Před spaním si povídáme a hodnotíme Mount. Meru. Bylo krásné.

26.9.2007 (středa)

Úplně bez problémů scházíme poslední úsek cesty stinným tropickým pralesem. Neočekávaně vidíme dva slony, stádo buvolů, žirafí rodinku, pár prasat bradavičnatých a několik antilop. Krásný ranger Manuel nás na zvířata upozorňuje a plynulou angličtinou nám vypráví o nich i o sobě.

Odpoledne přicházíme ke konečnému místu naší cesty, loučíme se s nosiči a rangerem, dostáváme certifikát o výkonu a vracíme se do Aruši.

27. 9. 2007 (čtvrtek)

Den D nastal. Ráno přijíždíme k Machame Gate, která je výchozí stanicí pro náš výstup na Kili. Auto je plné lidí, vezeme i průvodce, kuchaře, asistenty, nosiče obtížené proviantem, vládně určité vzrušení, čeština, angličtina, svahilština, oknem pozorujeme přibližující se masiv hory.

Do prvního tábora Machame Camp, který leží ve třech tisících metrech nadmořské výšky, vycházíme kolem poledne. Chodník vede tropickým pralesem, který skýtá příjemný chlad a stromy s cáry lišejníku vytvářejí zajímavé obrazy, kráter Kili je před námi a kráter Meru vzadu v mracích.

Do stanového tábora dorazíme za šera po šesti hodinách „pole, pole“ pochodu. Večeře ve společném stanu je skvělá. Sedíme na skládacích židlích a jíme z nádobí naservírovaném na masajské dece, která leží na zemi. Po večeři se rozcházíme do stanů a před spaním pozorujeme vycházející kulatý měsíc za Kili. Ledovec na jeho vrcholu se stříbrně leskne.

28.9.2007 (pátek)

Budí nás chlad, na trávě je jinovatka, dostáváme zázvorový čaj a vodu na mytí přímo do stanu. Po snídani pokračujeme ve výstupu po skalnatém žebru, krajina je otevřená, z tropického lesa jsme se dostali do oblasti vřesů. Míjíme zajímavé lávové útvary, mezi kterými roste vřes, bílé a růžové slaměnky, tyčí se lobélie a starčky. Tropické slunce během dne pálí, nad námi se bíle leskne ledovec.

Po zhruba šesti hodinách přicházíme do Shira Camp, který leží na náhorní plošině Shira ve výšce 3 800 m nad mořem. Náhorní plošina je rozlehlá , jdeme se v rámci aklimatizace projít, Kili se zdá být na dosah ruky.

29.9.2007 (sobota)

Svítí slunce, je docela teplo, snídáme před stanem s pohledem na Kili. Vycházíme po stezce mezi balvany lávového pole k lávovému monumentu Lava Tower ve výšce 4 600 m. Jdeme husím pochodem spolu s dalšími turisty a předcházejí nás svižní nosiči. Míjíme zajímavé lávové skalky a před očima máme šedý a bílý kráter Kibo, nejvyšší část Kili. Povídáme si, cesta je příjemná.

Od monumentu chodník prudce stoupá vzhůru sutí do Arrow Glacier Camp, my pokračujeme v cestě po vrstevnici a obcházíme masiv do tábora Barranco camp ve výšce 3 900 m. Cesta z Arrow Glacier Camp na vrchol je uzavřená z bezpečnostních důvodů.

Traverzem sestupujeme z oblasti vysokohorské pouště do oblasti vřesů, kde se náhle mění počasí, zahaluje nás hustá mlha a padá drobný déšť. Silné ochlazení nás nutí obléknout si vše, co neseme v příručních batozích. Starčky a lobelie vystupují z mlhy jako pohádkové přízraky.

Zmlkneme a pomalu šlapeme. Všudypřítomný prach se změnil v bláto.

Po osmi hodinách přicházíme do stanového tábora úplně mokří a zmrzlí. Ve stanech se převlékáme, zalézáme do spacáků a ve vlhkém chladu se snažíme usnout.

30.9.2007 (neděle)

V noci přestává pršet a dokonce se objevují hvězdy. Ráno je stan pokrytý ledovou krustou, chvíli bojujeme se zipem, venku je jasno a jinovatka.

Sedím ve stanu, piji zázvorový čaj z červeného hrníčku, píši a čtu si. Na hlavě mám čepici, trochu mne zebou ruce, ale jsem spokojená.

Dnes pokračujeme v obchvatu kráteru a pomalu postupujeme do Barafu Hut, posledního tábora pod Kili ve výšce 4 600 m nad mořem.

První úsek cesty tvořilo prudké stoupání mezi balvany, z výše jsme krásně viděli tábor, barevné stany a toaletní budky. Dále nás cesta vedla lávovými poli, počasí se zhoršilo, šli jsme v mlze a dešti. Ztuhlí jsme pomalu šlapali nahoru a dolů celý den.

Do tábora jsme se dostali těsně před západem slunce, ve společném stanu jsme večeřeli už za tmy. Po večeři jsme se Stevem chvíli řešili, co si obléknout na závěrečný výstup a kolik pití vzít do batohu. Počasí je naštěstí slušné, bude nám stačit letní bunda a jedna vrstva termoprádla navíc.

Ve stanech jsme se pokoušeli v chladu a vlhku chvíli usnout. Tábor hučel jako včelí úl, kolem desáté večer začaly vycházet první skupinky nebo dvojice s doprovodem horského vůdce a jeho asistentů na vrchol Uhuru Peak.

S čepicí na hlavě a s hlavou ve spacáku jsem myslela na výstup, který nás čeká. Srdce mi bušilo, neklidná atmosféra tábora nám nedovolila zamhouřit oko. Chvíli jsem měla pocit, že se zvedá vítr, naštěstí nás kolem půlnoci, kdy jsme opouštěli stany, čekala klidná noc s teplotou lehce pod nulou.

1.10.2007 (pondělí)

Za svitu čelovek opouštíme mlčky tábor a okamžitě začínáme prudce stoupat mezi balvany do sedla Stella Point. Předcházíme a jsme předcházeni dalšími skupinkami, jdeme pomalu, „pole, pole“ zní místo pozdravu, zastavujeme se a pijeme, dostatek tekutin a pomalé pohyby jsou jedinou prevencí před výškovou nemocí. Prozatím se cítíme dobře, lehká bolest hlavy nebo nevolnost jsou snesitelnou reakcí na rostoucí převýšení.

Balvany vystřídala suť, stoupáme a nad námi se v jasné měsíční noci tyčí kráter Kibo. Dole v údolí svítí město, těsně nad obzorem vidíme dvojité w souhvězdí Kassiopei, písmeno je obráceně.

Svítání nás zastihlo v sedle Stella Point, obloha se během chvíle rozzářila a spolu s ní ožily mohutné modré osamělé ledovce a na chviličku zrůžověly. Ledové útvary jsou asi patnáct metrů vysoké, vypadají jako obří varhany.

Fotíme, radujeme se, čeká nás ještě asi hodina cesty a poslední převýšení k nejvyššímu bodu Uhuru Peak (5 895 m n. m.). Velmi pomalu jdeme po ploše kráteru, mraky ve tvaru beránků jsou pod námi, obloha je modrá, mám pocit těžkých nohou a připadám si jako ve snu.

Spolu s námi a proti nám jdou další lidé, skupina, která se kumuluje na Uhuru Peaku, jsou Češi. Rychle si sdělujeme zážitky, půjčujeme si českou vlajku a vzájemně se fotografujeme. Připíjíme si kapkou slivovice a jsme šťastní.

Vracíme se do sedla, všude kolem nás se modrají ledovce a bělají ostrůvky zmrzlého sněhu, poslední fota a scházíme stejnou cestou do Barafu Hut.

Už nemusíme pomalu, kloužeme sutí v oblacích prachu, rychle se otepluje, cesta je sice stejná, ale úplně jiná než v noci. Sestup je dlouhý a začíná být únavný, konečně známý skalnatý terén nad táborem, vidíme špinavé barevné stany a po dvanácti hodinách chůze jsme opět v táboře.

V zelené plechové chatě si kupujeme pivo Kilimanjaro a dopřáváme si skvělý oběd ve společném stanu, který připravil Alfred s pomocníky.

Po krátkém odpočinku se balíme a opouštíme tábor. Scházíme do Mweka Camp, poslední to zastávky naší cesty.

Klesáme rychle, pouštní oblast přechází ve vřesoviště, začíná pršet, mraky rychle zahalují nám již důvěrně známý vrchol Kili. Míjí nás běžící nosiči, i my přidáváme do kroku, už nemusíme „pole, pole“. V oblasti lesa se poprvé setkáváme s typickou africkou květinou wild protea.

Do Mweka Camp dorážíme večer mokří a zablácení. Ve společném stanu večeříme, s Alfredem a Stevenem si povídáme jako staří přátelé a vzájemně si prohlížíme fotky ve fotoaparátech. Hodnotíme uplynulé dny a počítáme kilometry a převýšení. Záhy spokojeně usínáme v našich stanech bez ohledu na hlučný tábor.