Já se neptám
vytisknout článekPřed osmi lety při volbě předsedy ODS vystoupila s překvapivým projevem. Několika osobním větami přesvědčila delegáty, aby zvolili jejího manžela. Největším protivníkem mu byl Petr Nečas. Ve chvíli, kdy jsme seděly nad rozhovorem, se rozhodlo, že právě on má po letech šanci. Mirek Topolánek jako volební lídr padl.
Vzpomněla jsem si na ten váš velmi jednoduchý, ale působivý projev, ve kterém mimo jiné říkáte „můj muž mě nikdy nezklamal", v těchto dnech, kdy se hroutí kariéra vašeho bývalého manžela. Bylo to spontánní vystoupení nebo naplánované?
Spontánní to nemohlo být, protože to bylo ve Františkových Lázních, a to je z Ostravy docela daleko. Projev jsem si připravila, večer předtím jsem ho přečetla sousedům, dcerám, Tomášovi, i náš pes ho slyšel a všichni byli spokojeni. Ve čtyři hodiny ráno jsem vyjela do Františkových Lázní, počkala jsem na vhodnou chvíli, a pak jsem to řekla.
Měla jste trému?
Ani ne. Učila jsem deset let na střední škole věci, které se vysvětlují mnohem hůře, než přečíst pár vět, které jsem měla připraveny dopředu. Navíc jsem skoro všechny lidi, kteří poslouchali, znala a znám je dodnes.
Myslíte, stejně jako já, že to velmi ovlivnilo kariéru Mirka Topolánka?
No, bylo to jedenáct hlasů, o které měl více než Petr Nečas! A já jsem téměř přesvědčená, že jsem mu je pomohla získat - myslím, že můj projev ovlivnil hlavně ženy, kterým to mohlo být sympatické. Aspoň mi to pak říkaly.
Stála jste osobně o to, aby se manžel stal šéfem strany?
Osobně ne. Jen jsem ho chtěla podpořit. Tak, jak to dělám u dětí, když něčeho chtějí dosáhnout - dělám všechno pro to, abych jim pomohla.
Myslíte si zpětně, že jste udělala dobře? Je dobrým šéfem ODS?
To nevím, nejsem členem ODS a nemůžu to soudit.
To se dá vypozorovat i zvenčí.
Já to soudit nechci.
Budete volit ODS?
Vždycky jsem ODS volila a letos poprvé uvažuji, že asi budu volit jinak. Samozřejmě pravici - takový ideový veletoč jsem neudělala, ale asi ne ODS.
Když se k vám donese, že váš bývalý muž řekl něco, co nerada slyšíte, co si řeknete?
Neřeknu si nic.
Je stále otec vašich dětí.
Já vím, ale co si mohu říct?
Nezavoláte mu?
Já vůbec. Nevidím žádný důvod.
Myslíte, že to, jak se v poslední době chová Mirek Topolánek - vy ho přece znáte nejlépe - mohlo ovlivnit to, že je nemocný?
Nemám s tím žádnou zkušenost, u nás v rodině cukrovkou nikdo netrpěl. Takže nevím. Ale rozhovor pro časopis Lui, který byl asi poslední kapkou, byl opravdu nešťastný. Bohužel si ho celý přečetly dcery i Tomáš... jsou tam věci, které se neříkají a které by děti nemusely slyšet.
Je to nový pocit, být najednou zase svobodná, nevdaná?
Já mám pořád stejné pocity. Dobré pocity. Vůbec to neřeším.
Nechala jste si vyměnit občanku?
Prozatím nenechala, ale jméno si nebudu měnit.
Nic se ve vašem životě nezměnilo.
Vůbec ne. Všechno je dané a já se toho držím. Nic nezačíná, nic nekončí, žiju pořád stejně.
A finančně jste se vyrovnali?
Je to vyřízené, ale asi by mělo být jasné, že jsem nikdy nevznesla žádné finanční požadavky. Nikdy. Přes to všechno se o tom pořád píše. A totéž je věc výživného na Tomáše. Navrhla jsem, že by Tomáš měl být v naší „společné péči", aby co nejméně pocítil změnu v rodinných vztazích, a tím pádem jsme o žádném výživném nejednali. Jen divné spekulace o těchto věcech si žijí svým životem a mě mrzí, že když občas čtu diskuse, které jsou pod různými články, že veřejnost bere jako pravdivý fakt, že jsem bohatá nevěsta!
Udělala jste nějakou chybu, která by mohla vést k rozpadu vaší rodiny?
O tom nepřemýšlím, nikdy se nedívám do minulosti, nepitvám vztahy, to přece víte. Mluvily jsem o tom v minulém rozhovoru, že já nečtu romány, ale spíš tabulky a návody. Já prostě beru věci, jak přicházejí.
A pořád nečtete ty romány?
Náhodou čtu! Nedávno jsem byla tři měsíce na nemocenské a přečetla jsem několik krásných románů. Od otce jsem třeba dostala Skleněný pokoj od Simona Mavera, to je příběh vily Tugendhat a lidí, kteří v ní žili - moc zajímavé. Nebo Skleněný palác, obrovská sága, která se odehrává v Barmě, Malajsii... A pak další: Gottland nebo S elegancí ježka.
No vida!
Ale právě teď čtu zase to, co přečíst musím, ale k románům se ráda vrátím.
A stále vás nerozpláče dojemná kniha, happy end?
Ne. Moje kamarádka říká, že brečí i u reklamy. Já ne.
Vypadáte ale, že soucit máte.
Kdyby byl důvod, tak bych taky plakala, ale příběh v knize to není.
Za pár dnů vám bude padesát pět roků, jak jste si před deseti lety představovala, že budete vést život?
Nepřemýšlela jsem o tom. Jen si vzpomínám, že jsem si jednou jako dítě říkala, že v roce 2000 - a to je strašně daleko - mi bude čtyřicet pět let a to budu úplně nepředstavitelně stará.
Dnes pocit, že jste stará, nemáte?
Ani ne. Starým se každý asi cítí, když je nemocný, a já se naštěstí cítím pořád stejně. Od té doby, co jsme se neviděly, to je myslím dva roky, se mi povedl přechod přes Krkonoše. To jsem si přála - přešli jsme na běžkách z Harrachova přes Voseckou boudu, Sněžku až na Pomezní boudy - počasí sice nebylo moc ideální, ale lavina mě nezasypala.
Máte stejnou kondicí jako před těmi dvěma roky?
Stejnou? To by bylo ideální. Kondici mám čím dál horší, ale pořád zvládnu i kolo, dojela jsem až do Drážďan, 193 kilometrů. To byste měla zkusit - podél Vltavy a pak Labe vede nádherná cyklostezka až do Hamburku.
Chodíte cvičit i do tělocvičny?
Ne, to mě neláká. Jednou jsem byla na spinningu a jednou na aerobiku, ale uzavřený prostor a kumulace lidí mi vadí. Mám ráda otevřený prostor, když jedu na kole, na běžkách, ten vítr ve vlasech... Horší je, když se něco stane. Loni v březnu jsem měla vlastně poprvé v životě úraz na běžkách, zlomila jsem si pažní kost v rameni - jela jsem z dost prudkého kopce, už bylo k večeru, i když jsem měla na hlavě čelovku, asi jsem to neodhadla a upadla. Sedm týdnů jsem nosila ortézu, tři měsíce na nemocenské.
Šla jste hned do nemocnice?
Ne, čekala jsem dva dny, bolelo to, modřina, ale říkala jsem si - ono to přejde - to je můj přístup. No, nepřešlo.
Byl pro vás návrat k pravidelné pracovní době velká a nepříjemná změna?
Nepříjemná ne, velká ano. Už jsou to tři roky, co pracuji, a jsem vděčná paní rektorce, že mě přesvědčila, abych se stala členem jejího týmu. Ono je to nakonec pro mě přirozené. Já jsem si nikdy nepředstavovala, že budu vlastně jen k dispozici manželově politické kariéře. Pracovat jsem začala už na vysoké škole a s dětmi jsem zůstala doma jen kolem jednoho roku a hned jsem se vracela do práce. Zastavily to vše jen takzvané „vyšší cíle", jim jsem se podřídila, ale nadšená jsem nebyla. Teď jsem zase v normálním životě. Jako většina lidí.
Pořád děláte kancléřku na vysoké škole finanční a správní?
Ano, každý den. Z velké části jsem ve škole - od devíti do tří a pak mám schůzky. Pořádáme konference, přednášky, panelové diskuse... to je pěkná práce.
Umíte vést tým?
To nemohu posoudit.
Dokážete poručit?
Neumím poručit. Umím požádat. Každý ví, co má dělat a všichni pracují dobře, stačí poprosit a jde to.
Nevadí vám, když už teď jezdíte běžně metrem, pozornost lidí?
Vždycky jsem jezdila metrem! A ono se to zase nestane tak často, že mě někdo zastaví, a mě neobtěžuje, když mi chce někdo něco říct, poradit, na to jsem zvyklá. Ale do řeči se s nikým nedávám.
Na metro se ptám i kvůli krátké aférce kvůli tomu, že používáte služební auto určené pro manželku premiéra.
Ano, psalo se o tom. Nejvíc, když jsem byla na nemocenské a nevytáhla paty z domu. Měla jsem k dispozici ochrannou službu, kterou mi přidělili, teď ji má od ledna paní Fischerová. Samozřejmě, že jsem ji mohla odmítnout, říct kategoricky „nechci" a asi by to bylo respektováno, ale nedělá se to.
Bylo to tak, že kamkoliv jste jela, zavolala jste si, aby pro vás přijeli?
Jen pokud jsem chtěla. Ochranná služba mi byla zrušena 13. května v minulém roce.
Pomýšlíte vy sama na vlastní politickou kariéru?
Jsem teď spokojená, mám svou práci, takže na to nepomýšlím.
Vzdalujete se od politiky?
To ne, pořád ji sleduji, zajímá mě a myslím, že pořád mám přehled a názor, a to je tak všechno. Nejsem, nikdy jsem nebyla a nebudu členkou žádné strany.
Když zmiňujete ty strany - tlačili někdy na vás nebo na Mirka Topolánka za totality, abyste vstoupili do KSČ?
Na mě nikdy, jsem zřejmě nezajímavý typ pro velké strany, ale na Mirka ano, protože je vidět a slyšet, takže se dá docela dobře zapřáhnout, což velké strany potřebují. Komunistickou stranou byl tedy atakován. Měla jsem na to svůj názor a Mirek pak později někde sám říkal, že ho naštěstí respektoval.
Jak vám říkají vnoučata?
Karolínka, té jsou čtyři roky, mi říká babičko a teď nedávno mi řekla: Paní babičko. Tak ji napomínám: Neříkej mi paní, když tak slečno babičko. A Štěpánek je takový hodný chlapeček, všechno bere tak vážně.
Váš Tomáš není vážný, to je docela veselý kluk.
To je pravda, ten vážný tedy nikdy nebyl. Jako dítě byl neuhlídatelný, tomu jsem ráno místo čepice nasadila helmu, aby ten den přežil. Tomáš byl jiný, Štěpánek je vážný, ale srdečný, vždycky mě běží hned uvítat, když k nim přijdu, a čeká, až otevřu kabelku a vyndám pro něj dárek, zatímco Karolínka klidně sedí ve svém pokoji u stolu, v jedné ruce drží panenku, druhou něco píše, a když za ní dojdu, řekne: Babičko, víš, já nemám čas se s tebou vítat. Mám fofry.
Vídáte se všichni dohromady?
Tak, jak to bývá v rodinách o nedělích, to ne, protože všichni vždycky někam jedeme za sportem, ale slavíme narozeniny, jsme spolu o Vánocích nebo o Velikonocích, i s mými rodiči. Ti jsou s námi rádi. Teď v březnu, když Tomáš přijel na pár dní z Ameriky, přijeli do Prahy z Bohumína i se psem, aby si vnuka užili.
Co studuje Tomáš v Americe?
Státní střední školu na Floridě. Myslím, že je tam spokojený, on se jednoduše zapojuje do všeho nového... Vždycky, když jsme přijeli na chatu na Čeladnou, tak opustil naši rodinu a celé dva dny byl někde u známých, kde spal, kde jedl a žil s nimi jejich život. To ho bavilo.
Jak spolu mluvíte - po Skypu?
Všelijak. Dneska jsem si s Tomášem hodně psali, on dost prožívá to, co se děje okolo jeho otce, jinak skypujeme, telefonujeme si. My máme s Tomášem pěkný vztah, on dobře vychází i s babičkou a dědečkem, se sestrami i s malými dětmi... Myslím, že se mu už i stýská a těší se na červen, kdy přijede napořád.
Možná odjel studovat do zahraničí v pravý čas, začal okolo něj kroužit...
... myslíte bulvár? Ono se to pořádně zveličovalo. Tomáš nedělal nic jiného, než dělají kluci v jeho věku. Letos mu bude osmnáct, dost sleduje módu, všechno ví, zná všechny módní značky a má dobrý vkus. Jen doufám, že jednou se stejnou intenzitou jako módu začne sledovat i současnou světovou literaturu. Naposledy četl, řekla bych, Dva roky prázdnin.
S dcerou Janou jste teď samy doma, odkud zmizeli tři lidé?
Jsme, ale ten byt zas tak velký není, normální třípokojový: obývák, ložnice, dětský pokoj, kuchyně, Jana píše diplomku, všude má své knihy...
A na chodbě souseda Marka Dalíka?
To je velmi nenápadný a tichý soused. Dozvídám se o něm jen skrz muziku, kterou slyšíme přes zdi, a je to hudba, kterou posloucháme i my, tak se nerušíme.
Jak se stalo, že máte byt v jednom domě?
Tu nabídku našel Marek, ale podívat jsme se na to šli spolu - Marek a já. Oběma se nám to zalíbilo. Pěkné místo, výhled.
V tomto bytě máte za sebou pár Štědrých večerů bez pana Topolánka? Bylo to divné?
Ani ne. Jen v čele velkého stolu, který máme po Mirkově rodičích, usedl dědeček a proti němu náš Tomáš.
Kdo vaří?
Já. A ráda. Ani nepotřebuji, aby mi někdo pomáhal, všechno udělám rychle a tak, abych se pak mohla věnovat ostatním. Třeba rodičům. Jako naposledy, když přijeli, jak jsem vám říkala, kvůli Tomášovi. Oni jsou hrozně akční, hned se chtěli jít podívat na Hrad na výstavu o Masarykovi a šel s námi i Tomáš, a pak přišel a říká: Mami, tady jsou samí důchodci, proč jsme sem šli? Pak k nám na návštěvu přišli ještě naši pražští příbuzní, kteří mluví česky, my moravsky - pořád si tu udržujeme náš přízvuk -, a bylo to takové milé posezení.
Co jste se musela naučit v životě bez Mirka Topolánka?
Nevím. Nic mě nenapadá.
Třeba platit složenky?
To jsem vždycky měla na starosti já.
Řídit auto, jezdit s ním do servisu?
To umím a v době, kdy byl Mirek sedm let v Praze a já jsem byla sama v Ostravě, jsem měla na starosti tři děti, dvě auta, psa, domácnost a všechno jsem zvládala včetně opravdu velkého bytu, chaty. Rozhodně jsem nečekala, až Mirek přijede, naopak jsem chtěla všechno zvládnout ve všední den, abychom měli o víkendu čas na zábavu a sport.
Jste po rozvodu chudší?
Naopak jsem ztloustla.
Ta vaše moravština! Méně peněz myslím.
Ne, je to pořád stejné.
Co plánujete tento rok?
To je problém. My jsme s Janou zvyklé každý rok mít naplánovanou velkou cestu a letos nemáme zatím nic. Chtěly jsme jet do východního Turecka, Libanonu a Sýrie, ale na zájezd se přihlásilo málo lidí.
Jinak nic?
Na chatě se musí něco udělat, je čtyřicet let stará, pořád je něco potřeba. Když byl Tomáš malý a dost nemocný, tak jsme tuto chatu koupili na inzerát, trochu jsme ji upravili, ale je to pořád obyčejná chata, taková zálesácká, dřevěná, ale máme ji rádi.
To je strašná dálka jezdit na chatu za Ostravu.
To připadá lidem z Prahy. Jezdíme často vlakem, pendolinem i jinými rychlíky, jen s batohem na zádech, na lehko - autemto má smysl, jen když něco vezeme. Pak přespíme buď u kamarádky, na chatě, nebo u našich, ti mají v Bohumíně starý dům, otec na něm loni nechal měnit okna, letos chce vyměnit střechu, už vybral krytinu a říkal: Já nepotřebuju, aby vydržela sto let, mně stačí padesát. Vzácný člověk.
Netrápilo ho, když se rozváděla jeho jediná dcera?
Nikdy nic neřekl, nezeptal se. Naši jsou takoví taktní. Neradi kladou osobní otázky, protože to není slušné. Když někdo o něčem nechce mluvit, tak se nemluví. Rodiče takoví vždycky byli a já to respektuju docela snadno, protože jsem taky taková.
Vy se nezeptáte, když vidíte, že má někdo slzy v očích, co mu je?
Asi ne. Možná se zeptám nějak neurčitě.
Ani dcer se nezeptáte?
To není třeba, ony přijdou a řeknou. Jinak se jich neptám. Už jsou dospělé, Petře je třicet jedna, Janě dvacet sedm.
To pro vás musí být tento a každý jiný rozhovor hotové utrpení.
Celé odpoledne jsem z toho byla nervózní.
Zdroj:časopis Instinkt