Pokračování z předchozích zápisek z rubriky Co mne zaujalo
28.4.2007 (sobota)
    Dnes nás čekal jeden z nejhezčích dnů v Tibetu, brzy ráno jsme odjeli autobusem na celodenní prohlídku kláštera Gandan, který leží ve výšce 4 200 m a více. Klášterem jsme prošli, postupně pronikáme do názvosloví tibetského buddhismu, tento klášter je významný, protože ho ve 14. století založil zakladatel sekty Žlutých čepic. Bylo nádherné počasí, kolem kláštera se tyčily šest tisíc metrů vysoké himalájské vrcholky. Posvátná cesta (kora) kolem  kláštera, obvykle lemovaná modlitebními válci a barevnými praporky (mantry), vedla stezkou po vrstevnici a díky poloze kláštera nabízela daleké výhledy do údolí i na vrcholy. Opět modrá obloha, průzračný chladný vzduch, zlaté střechy klášterních budov, navíc vlající mantry, zastavili jsme se na místě, kde dalajláma prováděl bohoslužby. V tak významné chvíli bývaly klášterní stěny pokryty starými a vzácnými textiliemi (thangky) s patřičnými náboženskými motivy. Podél cesty jsou také bílé poměrně velké pece, které slouží k pálení vonných bylin. Nepřetržitě jsme se vším kochali.  
    Součástí kláštera byla klášterní jídelna, spolu s lámy jsme jedli hustou polévku a pili čaj. Seděli jsme venku, kde volně se pohybující skot, asi jak, likvidoval z obrovské nádoby všechny zbytky. Nechyběli hubení psi a osel.
    Večer jsme si v Lhase dali čaj v již oblíbené malé hospůdce a v podstatě se cítili jako doma. Spřátelili jsme se s rodinou majitelů a s jejich veselou a krásně vrásčitou tibetskou babičkou jsme se nadšeně fotografovali. Babička byla vskutku šarmantní dáma.

29.4.2007 (neděle)
    Celodenní přejezd do Žikace. Jeli jsme autobusem s upraveným podvozkem pro pouštní terén. Tibetská náhorní plošina v tuto jarní dobu opravdu vypadá jako poušť. Bylo poměrně chladno, pozorovaly jsme hnědou krajinu, bílé vrcholky a bylo nám líto, že z původních šestitisíc klášterů zůstalo pouhé torzo. Kláštery musely krajinu rozzářit svými zlatými střechami a oživit svou bíločervenou barvou. Cesta byla střídavě s upraveným povrchem nebo prašná.
V průsmyku Kampala La ve výšce 4 500 m jsme se krátce těšili pohledem na křišťálově modré posvátné jezero Jamdrok. Obklopeni Tibeťany, kteří všude vytrvale prodávají korále, kovové šperky a modlitební válečky, jsme si sedali na vyzdobeného jaka a s jezerem za zády jsme se fotografovali. Zde v průsmyku jsme ulovili další snímek opravdu krásné Tibeťanky.
    
30.4.2007 (pondělí)
Z Žikace odjíždíme do Gjance, jednoho z nejzachovalejších tibetským měst. Byl teplý a jasný den, klášter v Gjance vstřícně zářil a opravená pevnost lákala ke zdolání. V klášteře standardně modrooký a modrovlasý Buddha, další božstva včetně ochranných u dveří, prohlédli jsme si jednu z největších stúp v Asii a pak jsme se vydali do města.
Procházeli jsme dlážděnou ulicí a před každým domem stála nebo ležela kráva. Veškerý trus byl průběžně sbírán a v koláčích sušen nad vstupními dveřmi, na plotech nebo střechách domů. Každý dům je ozdoben vlajícími barevnými modlitebními praporky, vítr roznáší motlitby a obyvatelé domů mají zajištěnu ochranu bohů.
Vystoupili jsme na pevnost, o kterou svedli neúspěšný boj Tibeťané s Angličany před zhruba sto lety, pro nás už z běžné výšky nad čtyřitisíce metrů jsme se rozhlédli po kraji a viděli jsme smutné torzo kláštera, živé město s částí tibetskou a od kláštera vzdálenější části čínskou a nekonečné modré a bílé hory.
Večer v Žikace jsme šli do velmi obyčejné čínské hospody na dobré jídlo.

1.5.2007 (úterý)
    Dnes jsme si přímo v Žikace prohlédli sídlo pančenlámy, druhého muže za dalajlámou. Současný pančenláma žije v Pekingu a je nakloněn Číňanům.
 Klášter je krásný a tajemný, na schodišti před vstupními dveřmi do chrámu jsme čekali brzy po ránu spolu s věřícími Tibeťany. Tibeťané se stejně jako Číňané při vstupu do čehokoliv strkají a tlačí, třebaže jsme přišli mezi prvními, vstupujeme jako poslední. Před sochou Buddhy hořely svíce v jačím tuku, leskly se misky s čerstvou vodou a ležely různé obětiny, korálky, ovoce, koka kola. Láma právě přetíral Buddhovu tvář zlatou barvou, opodál stojící tibetská rodina ho s úctou sledovala, byl to jejich dar a obětina.
 Posvátná cesta kora kolem tohoto kláštera byla plná Tibeťanů, kteří mlčky kráčeli a roztáčeli zlatavé modlitební válce. Ve větru vlály barevné mantry a cestu lemovaly ploché šedé kamenné destičky s vyrytými motlitbami.
Z výše kory jsme viděli na nové žikacké náměstí, kde probíhaly čínské prvomájové oslavy. Průvod, červená barva, zdravice. Skutečný střet kultur.
Odpoledne jsme se autobusem přemístili do Lhace, kde jsme spali ve velmi folklórní ubytovně. Večer byl společný a příjemně veselý, dvě tibetské dívky a jeden muž zpívali a tancovali na lidovou notu. Pili jsme pivo a místní alkohol a děti s typickými červenými tvářemi nás sledovaly oknem.
Tibet mi velmi připomíná Peru, stejné klima, nadmořská výška, lidé s omrzlými červenými  tvářemi a barevné oblečení.  Tibeťané žijí trojím způsobem, věrni tradici horští Tibeťané (šerpové), pak poskytovatelé služeb a obchodníci a poslední nejchudší rolníci.

2.5.2007 (středa)
    Celodenní přejezd po silnici Přátelství na nepálské hranice byl zajímavý a dobrodružný. Cesta Tibetem byla z velké části prašná a poskytovala nám pohledy na hnědou náhorní plošinu, občas vesnici nebo torzo kláštera. Na obzoru jsme sledovali měnící se obrysy bílých osmitisícovek včetně Everestu. Překonali jsme několik pětitisícových průsmyků, nejvýše jsme se dostali do 5 237 m nad mořem. Bylo velmi chladno, ale jasno.
    Ve chvíli, kdy cesta začala klesat a my přejeli ze severní strany na jižní svahy Himaláje, došlo k úžasné klimatické změně. Krajina se zazelenala, teplota stoupla ke třiceti stupňům, podél cesty kvetly rododendrony a my jsme se jako mávnutím kouzelného proutku ocitli v subtropech. Úsek cesty před hranicí Číny s Nepálem byl v rekonstrukci, posunovali jsme se velmi pomalu, úzká přírodní cesta se měnila na úzkou asfaltovou. Stavební práce probíhaly na mnoha kilometrech za plného provozu. Vzhledem k tomu, že cesta klesá v serpentinách, užívali jsme si výhledů do údolí a adrenalinových střetů s protijedoucími vozidly.
    Na hranici jsme přijeli večer, ubytovna byla slušná, poprvé jsme ochutnali nepálské jídlo. Za zbytek čínských juanů a 200 Euro jsme vyměnily nepálské rupie, opět jsme dostaly pěknou hromádku bankovek.

3.5.2007 (čtvrtek)
    Hranici mezi Čínou a Nepálem jsme přešli pěšky s batohem na zádech. Formality včetně víz jsme vyřídili poměrně rychle a bez problémů. Bylo horko a vlhko, množství lidí, poměrně málo turistů.
    Autobusem jsme pokračovali v cestě do Káthmándú. Jen v tílku a krátkých kalhotech jsme otevřeným oknem pozorovaly jasně zelenou nepálskou krajinu, obdělané terasy připomínající peruánské Andy a krásné nepálské ženy v barevném oblečení a s obnaženými břichy. Obrovský rozdíl po Tibetu. Nepál je srovnatelný s Indií, nepálské ženy nosí sárí nebo pandžábí, což jsou kalhoty a halena. Jsou tmavovlasé a vypadají jako princezny.
    Do Káthmándú jsme přijeli večer, do centra města, kde jsme byli ubytováni, jsme se dostali rikšou. Město bylo horké, vlhké a plné lidí, aut, motorek, zvuků. Nepál je království, momentálně s rozpuštěným parlamentem a poměrně silnou komunistickou skupinou maoistů. Vzhledem k chudobě země není komunistický vítězný vliv vyloučen a Číňané jsou jistě připraveni změnu podpořit.
    Bez odpočinku jsme vyrazili na káthmándské náměstí Durbar Square se starými hinduistickými chrámy. Zahlédli jsme dívku Kumari, která vyhlédla z okna svého sídla. Tyto dívky jsou pečlivě vybírány a do první menstruace jsou součástí náboženských a světských obřadů. Po dobu své funkce jsou uctívány jako živoucí ztělesnění hunduistické bohyně Kálí.
    Populární bůh se sloní hlavou Ganéš jedoucí na kryse, Kršnův chrám, dřevěný vyřezávaný chrám s okýnkem v prvním patře, ze kterého vyhlíží postava Šivy a jeho ženy Parvátí, pohled na královský palác a bohužel již za tmy se prodíráme davem lidí a motorek obchodní čtvrtí Thamel. Obdivovali jsme různé suvenýry včetně ručně malovaných mandal, což je obraz vesmíru a země, přičemž vesmír je kruh, země čtverec, kolem jsou zvířata a lidé, do čtyř stran se plošně promítá boží chrám.
    Míjeli jsme nepálské vývařovny, jíst na ulici je běžné a jídlo vypadalo velmi lákavě. Nakonec jsme se rozhodli pro docela slušnou restauraci a se vzpomínkou na tibetskou kuchyni jsme si dali nudlovou polévku, knedlíčky momo a pivo. Typické nepálské jídlo tvoří  rýže, placky, zelenina, čočka, někdy maso, ostré koření a stejně jako v Indii se podává na plechových členitých talířích.

4.5.2007 (pátek)
    Celý den jsme se pohybovali po okolí Káthmándú. Zevrubně jsme prošli starobylé město Bhaktapúr, které od devátého do třináctého století bylo nepálskou metropolí, na Palácovém náměstí  jsme si prohlédli královský palác se zajímavým bazénem, který sloužil výhradně královské rodině. Další náměstí a další hinduistické chrámy, hinduistické oltáře s vyobrazenými bohy pomazanými červenou barvou, což je náboženský rituál. Obdivovali jsme vyřezávané vzpěry střech chrámů, domy z červených cihel, cihlami dlážděné ulice, suvenýry, lidský ruch.
    Odpoledne jsme se přemístili do hinduistického centra Pašupatináth, kde jsme se poprvé setkali se svatými muži a rituálním spalováním zemřelých. Podél řeky Bagmátí jsou pohřební gháty s hranicemi, hinduistické chrámy, prodej obětních květin, věřící. Řeka vypadala velmi nevábně a mělce, pár hinduistů se v ní omývalo.
    Hinduismus je nejstarším aktivním náboženstvím na světě. Hinduistický panteon je obrovský, všichni bohové jsou odrazem nejvyššího ducha brahma. Hlavní myšlenkou je víra v reinkarnaci, hinduistické tradici odpovídá rozdělení věřících do kast. Bůh Brahma vytvořil z těla prvního muže čtyři varny, nejvyšší vznikla z úst, to jsou kněží, brahmáni, druhá varna pochází z rukou, to jsou vládcové a válečníci, třetí má původ v trupu, řemeslníci, obchodníci, rolníci, umělci…, čtvrtá kasta je z nohou a má sloužit třem předchozím.
Nedotýkatelní nepatří k žádné kastě a vykonávají rituálně nečisté práce, odklízí odpadky, pohřbívají mrtvé, čistí toalety.
Večer jsme vyšli nad město a prohlédli si Opičí chrám. Bílá stúpa  s Buddhovýma očima, nos ve tvaru nepálské číslice jedna, pohled na Káthmándské údolí.

5.5.2007 (sobota)
    Ve velmi ranních hodinách jsme opustili hotel a odjeli na letiště. Čeká nás asi hodinový let k Everestu, v letadle sedíme každý u svého okýnka, letadlo vzlétne a během chvíle pozorujeme bílé vrcholky známých osmitisícovek. Vrcholným zážitkem je pohled na nejvyšší horu světa, myslíme na Pavla Béma, který se ji rozhodl zdolat.
    Odpoledne přelétáme do Indie do Váránasí. V Indii nás čeká neskutečné vedro a vlhko. Opouštíme letištní halu a většími auty odjíždíme do centra města, kde jsme ubytování ve skromném hotelu na břehu řeky Gangy. K hotelu jdeme úzkými uličkami plnými odpadků,
lidí a ležících krav. Teplota se pohybuje těsně pod čtyřiceti stupni celsia.
    V hotelu se nezdržujeme v malém a teplém pokoji, pouštíme pouze stropní ventilátor a jdeme si koupit jídlo a pití. Poprvé nedostáváme pivo, hinduisté jsou vegetariáni a nepijí alkohol. Naše první indické jídlo není špatné, rýže, různé druhy placek, uvařená zelenina, čočka, silně kořeněné omáčky, bílý jogurt, vše na jednom tácku s mističkami.
Z terasy hotelu vidíme obrovskou řeku Gangu, lodičky, koupající se Indy, protější písčitý břeh, nábřeží plné lidí a zvířat, hořící hranice, svatyně a zchátralé paláce rádžů. Řeka je široká, klidně teče a nepáchne, v době dešťů stoupá její hladina o dvanáct metrů, proto je nábřeží rozlehlé a domy jsou umístěny v poměrně velké výšce. Staré budovy působí pochmurně, jsou  z velké části opuštěné, některé slouží jako hotely, některé jako domy smrti, ve kterých hinduisté čekají na svůj konec.
Za tmy scházíme k řece a horkou a vlhkou tmou se jdeme podívat k nejbližší hořící hranici. Spalovací gháty jsou plné lidí a ruchu. Hinduisté nepovažují pohřeb za smutnou záležitost, nejstarší syn s oholenou hlavou zapaluje rozměrnou hranici, je to pozitivní náboženský rituál. V bezprostřední blízkosti se koupou děti a dospělí, plavou obětiny, mističky s květinami a s plamínkem svíčky. Nechybí odpadky, ležící krávy, kozy, psi a lidé.

6.5.2007 (neděle)
    Ranní projížďka po Ganze byla příjemná, pohledy na gháty a budovy nad nimi zajímavé, ve vodě naštěstí neplavalo žádné tělo, hinduisté děti, těhotné ženy, brahmány a uštknuté hadem nespalují, ale pohřbívají v řece.
    Po návratu do hotelu jsme se pěšky vydali k Zlatému chrámu, což je nejposvátnější místo hinduistů. Prodírali jsme se uzoučkými uličkami plnými lidí a pachů a propracovali se až ke vstupu do chrámu. Neuvěřitelné, byli jsme po důsledné bezpečnostní kontrole vpuštěni dovnitř. Hinduistické chrámy jsou obvykle přístupné pouze hinduistům. Zlatý chrám byl  plný věřících. Šli jsme v průvodu bosí a sledovali dění. Podlaha omývaná vodou chladila, na zemi ležely květiny, Studna poznání byla květinami zasypána, ženy hladily všudypřítomné lingamy, plodnost je velmi oceňována.
    Váránasí je městem brokátu, lehounké tenké bavlněné látky, hedvábí, vše je ke koupi v malých obchodech. Sárí je nešitý dámský oděv, v jednom z krámků jsme koupily několik šátků a majitel umně zahalil Janu do šesti metrů modrého brokátu, Jana i v sárí vypadala jako ruská carevna.
    Hotel jsme opouštěli večer a rikšou jsme jeli na nádraží. S batohy jsme se prodírali davem k lehátkovému vlaku, kterým jsme přejížděli do Agry. Lehátek bylo v pomyslném kupé osm, ale i s batohy jsme se už zkušeně usadili na přízemní lehátka a objednali si studené pivo, které nám bylo po několika hodinách skutečně dodáno.

7.5.2007 (pondělí)
    Do Agry jsme přijeli s několika hodinovým zpožděním, hotel byl na periferii města, v rychlosti jsme se převlékli a autobusem odjeli k Červené pevnosti, bývalému sídlu   indických panovníků. Z Červené pevnosti, která je rozsáhlá a poskytuje chládek, jsme poprvé viděli nádherný Tádž Mahál.
    K hrobce lásky jsme se dostali v pozdním odpoledni, takže jsme obdivovali stavbu z bílého mramoru v zapadajícím slunci. Původní nádech slonové kosti přešel v narůžovělý. Celý areál je krásný, tak jako okolí hrobky každého významného muslima, zahradní úprava, nádrže s vodou, je to velký rozdíl s rozpáleným a špinavým městem za zdí.
    Manželka panovníka, který původně plánoval podobnou hrobku pro sebe, ale z černého mramoru, zemřela při porodu čtrnáctého dítěte. Nádhernou stavbu lze vnímat jako důkaz lásky, ale také jako prezentaci moci a síly.
    Strávily jsme v příjemném prostředí několik hodin, fotografovaly jsme se s indickými ženami v sárí, s indickými muži, pro které je žena v kraťasech téměř nahá, obdivovaly jsme dokonalost vykládaného mramoru.
    Večer jsme strávili na střeše hotelu u večeře složené z indických jídel.

8.5.2007 (úterý)
    Ráno jsme pokračovali v cestě do Dillí malým neklimatizovaným autobusem Dvě stě kilometrů jsme se zastávkami jeli celý den. V autobuse bylo plných čtyřicet jedna stupňů a otevřenými okny na nás vál prach z cesty. Byl to velmi těžký přesun, autobus krátce vypověděl službu, ale oprava trvala zhruba hodinu, naštěstí jsme dobu čekání strávili ve stínu místní vývařovny.
    Večer jsme po všech útrapách dorazili do hotelu v Dillí a po krátké rekonvalescenci jsme vyběhli do ulic velkoměsta. Byli jsme ubytováni nedaleko obchodní čtvrti Main Bazar, takže jsme koupili poslední dárky, naposledy si dali indické jídlo a užívali si vlhkého horka, které nepolevilo ani v noci.

9.5. 2007 (středa)
    Poslední den naší cesty. Máme před sebou celý den v Dillí. Už chápu Indy, že jsou ochotni si kdekoliv lehnout a odpočívat, pokud vidím místečko v chládku a v průvanu, okamžitě si tam jdu sednout, s postupujícím dnem lehnout.
    Prohlédli jsme si archeologický areál Kutub Mínár s nerezavějícím sloupem, kde  muslimové po svém vítězství vybudovali na místě dvaceti šesti hinduistických chrámů mešitu, která je dnes už také torzem. Z chrámů se zachovaly sloupy, které se staly součástí mešity.
    Cestou k hotelu jsme viděly Prezidentský palác, osvěžily jsme se v areálu Humájúnově hrobky, kde v jednom průchodu byl stín a nádherný průvan, chrám bohyně Lakošmí jsme si nechaly na jindy a v hotelu jsme naprosto zničené čekaly se sbalenými batohy na odjezd na letiště.

10.5. (čtvrtek)
    Let z Dillí do Helsinek byl samozřejmě kratší než let do Pekingu, v letadle, které mělo zpoždění, jsem usnula a v Helsinkách se mi vůbec nechtělo vstávat.
Cesta do Prahy byla už jen příjemnou a nenáročnou závěrečnou tečkou za naším putování.